
O víkendu jsem navštívila místo, které ve mně zanechalo hlubokou jizvu a bolest. Ne, nestydím se za slzy, které mi tady ukáply. Pláč není projev slabosti, jen mi to není lhostejné. Na začátek dnešního příspěvku si dovolím volně zacitovat slova básně od neznámého vězně, která se jsou datována z 8. března 1944.

Otevírám svého macBooka, rychlým pohledem přejedu dnešní pracovní plán ve Wunderlistu. Raději ověřuji osobní nástěnku v Trello, zda mi z dlouhodobého plánu neutekl nějaký zásadní požadavek klienta. Před samotnou prací na zakázkách doplním buffer předpřipravenými posty pro Facebook. Doporučované články od přátel naházím do Pocket, vypínám sociální sítě a začínám dnešní práci na základě předchystaných poznámek v Evernote. Jen tu a tam jsem...