Osvětim: Nenechme umřít dějiny…

O víkendu jsem navštívila místo, které ve mně zanechalo hlubokou jizvu a bolest. Ne, nestydím se za slzy, které mi tady ukáply. Pláč není projev slabosti, jen mi to není lhostejné. Na začátek dnešního příspěvku si dovolím volně zacitovat slova básně od neznámého vězně, která se jsou datována z 8. března 1944.

Ne, na našich hrobech nehnijí kříže,

ne, nejsou tam věnce, ni tepané mříže.

Vybledlé lebky beznadějí

na ostnatých drátech se chvějí.

A stále víc je nás tu dole,

bobtnáme, rosteme den co den.

A potom vyjdem, strašný řad,

a zařvem ve tvář lidem všem:

“My mrtví žalujem!”

Oni mrtví žalují a mají k tomu plné právo. A co děláme my? Zapomínáme. Zbývá už jen několik poslední let a poslední přeživší této nelidské etapy dějin budou také pryč. Z druhé světové války se stane mrtvá historie, nebude těch, co nám ji připomenou.

Spalovny v Březince

Osvětim vyvolává bolestivé pocity

Osobně si myslím, že největší vyhlazovací tábor a symbol holocaustu Auschwitz (česky znám jako Osvětim) je místem, který by měl každý z nás za život navštívit. Ne jen k příležitosti blížícího se konce války za dva týdny. Je to místo, kde vše umlkne. Žádný ptačí zpěv, jen hvizd větru se vznášel nad vypálenými zbytky tábora v Březince. Při pohledu na zbytky plynových komor se mi kroutil žaludek a ten svíravý pocit tam i po pár dnech stále přetrvává.

Co dokážeš říci na následující slova?

(český přibližný překlad: Tento barák („Mrtvý barák“) byl užíván jako místo izolace pro ženské vězeňkyně, které byly SS označeny jako práce neschopné a určeny tak do plynových komor. Zde musely čekat na smrt, bez vody a jídla, často i několik dní. Mnoho z nich umřelo před povoláním na smrt do komor. Když byl barák plný, ostatní vězeňkyně čekaly na smrt venku na uzamčeném prostoru.)

“Proč?” ptám se a odpověď nenacházím. Při pohledu na dobové video v památníku muzea hlavního tábora Auschwitz odcházím ven. “Proč?” a kráčím podél exponátů, které zde zůstaly po smutných žalujících – staré boty, oholené vlasy, rozbité kufry.

Je to strašné sledovat a ještě horší číst, jak ze 70 kg ženy vyprchává život v trosku, která váží pouhých 23 kg. A to mlčím o “guinea pig” (česky pokusní králíčci) Mengeleho při jeho “vědeckých” pokusech.

Vše na mě doléhá a já si v hrůze své vlastní uvědomuji jednu věc. Jsem malicherná, respektive často řeším hlouposti a naříkám si nad těžkostí bytí. Ještě před pár dny jsem nadávala, jak hrozný mobil (podotýkám chytrý dotykový) mám a jak nehorázné jsou datové tarify v České republice. Jak je to trapné s porovnání tím, co zakoušeli ti, co neměli ani právo na život a denně četli “Práce osvobozuje”.

Na návštěvu koncentračního tábora hned tak nezapomenu

Sarkasmus ze slov nad vstupní bránou tábora je doslova nechutný a člověk má, co dělat, aby neuvažoval stejně jako jednotky SS. Nevím, co bych dělala, kdyby se mi do rukou dostal Rudolf Franz Ferdinand Höss. Avšak člověk by se neměl nikdy snížit na úroveň těchto zvířat…

Omluv, můj čtenáři, dnešní pochmurně znějící příspěvek, ale musela jsem. Dějiny nesmí umřít… I tak oni mrtví žalují! Snažme se ale dělat naše další dny šťastnější a poučit se z chyb minulosti. Nechci připomínat hrůzy, ale je dobré úplně nezapomenout…

Celé znění básně od neznámého autora.

Jsem ráda, že jsem tu byla, i když to zní divně takto napsat. Jsem vděčná, že jsem začala cestovat díky jednoduchým 5 + 1 krokům, neboť mi to dennodenně otevírá oči… Byl jsi v Osvětimi? Poděl se o tvé pocity s druhými.