Jak jsem nedala na zbytečné strachy okolí a „vyváděla“ v Izraeli

“Jedem na Slovensko,” povídám své starostlivé mamince. Nemám ve zvyku doma lhát, jen někdy v zájmu ochrany jejich duševního zdraví neříkám všechno. Ostatně, která maminka by chtěla slyšet, že její řádně vychovaná a vzdělaná dceruška stopuje, občas se projede na motorce, potápí se v mořích nebo přespí u cizinců, které do té doby neznala. My jsme na to Slovensko skutečně jeli, ale už jsem nedodala, že z Bratislavy další den vzlétáme směr Izrael.

“Zbláznila ses? Proč tam?” zněly věty z úst kamarádů, když jsem říkala, že v lednu letím na otočku do Izraele. Nechci vědět, co by mi řekla maminka. Teda už to vím, prasklo to, ale nechám si to s dovolením pro sebe.

Nevím, zda je to českými médii, ale pořád je u nás zakořeněný jakýsi strach z návštěvy této země. Ale právě ten její náboženský mix (střetává se tu křesťanství, islám i judaismus), památky i rozdělený Jeruzalém na západní a východní část je asi to, co sem turisty láká i děsí zároveň.

Jojo, za mnou je Palestina (to za zdí na obzoru)

Ale já se nebála. Tedy maličko ano. Paradoxně nejvíc při opouštění této země. Ale nepředbíhejme událostem. Povyprávím ti, co zas malá nomádka dělala a dělat neměla v Izraeli.

“Toho vojáka si, proboha, smaž”

Sedíme v autobusu z Eilatu do Jeruzálemu. Ráno jsme ještě nafotili pár provokaček z Rudého moře pro naše kamarády. Inu, někdo má 24 °C i v lednu (shodou okolností tehdy doma bylo nějakých -16 °C).

Čeká nás 5 hodinový přesun od Rudého moře kolem Mrtvého do města, ve kterém je stále patrný duch něčeho starodávného. Vždyť Staré město za Damašskou bránou je rozděleno hned na 4 čtvrti – muslimská, křesťanská, židovská a arménská. Lehké napětí je tu cítit, ale mnohem více halas prodejců a nákupčích.

Mrtvé moře jsem bohužel mohla zachytit jen z autobusu

Nudu (i přes wifi v autobusu) jsem zaháněla trošku netradičně. Fotila jsem si spícího vojáka se samopalem, co seděl hned za mnou spolu s dalšími kolegy. Vojenská služba je v Izraeli povinná i pro ženy, takže není ničím neobvyklým jít po jeruzalémské ulici a na zastávce pozorovat: stojící zahalenou ženu s kočárkem, vedle typického Žida s licousy a jarmulkou a hned za nimi tři vojáky s ledabyle přehozenými samopaly přes rameno. Pro mě trochu šok, který bych hned fotila, pro místní normálka. Ale právě díky tomu je ta bezpečnost tady větší, než kdekoliv jinde na světě.

Historky z Jeruzaléma

Na Jeruzalém mám ještě dvě úsměvné vzpomínky. První se váže ke známé Zdi nářku, kterou jsem samozřejmě moc chtěla vidět. Dokonce jsem se kvůli tomu přioblékla i přes sálající sluníčko (ano, už v lednu je tady příjemných 20 stupňů). Jak jsem ji zahlédla, tak plna radosti běžím blíž si ji fotit. Nějak mi ale nedošlo, že je rozdělena na mužskou a ženskou část. Hádej, kde jsem skončila. A za pár sekund byla vykázána.

Tady už na té správné straně 🙂

Mým druhým objektem zájmu tohoto města byl, jak jinak, Skalní dóm – islámská svatyně v centru Chrámové hory. Zahalila jsem se ještě víc, rozuměj: dala jsem si šátek na krk kolem hlavy. A bylo mi to na nic. Třikrát jsme se tam pokoušeli dostat a třikrát zněla odpověď “Tomorrow” (česky zítra). Trošku je podezírám, že slovo “today” (česky dneska) prostě u cizinců neznají. Anebo za to mohou blonďaté vlasy mých společníků?!

Tak mám fotku aspoň z dálky

Sálající Masada mě osvěžila

Kde se ti stane, že vystoupáš nějakých 450 výškových metrů a jsi sotva 30 metrů nad úrovní mořské hladiny? Jedině v oblasti Mrtvého moře a tam jsme po Jeruzalému zavítali i my. Naším cílem byla starověká pevnost Masada na vrcholu skalního útesu. Nachází se na východním okraji Judské pouště a pouhé 3 km západně od Mrtvého moře.

Vede sem sice lanovka, ale my si radši šekely (místní měna) ušetříme na večerní falafel v Eilatu. Řízky už nám došly. :)) (Žádné jsme samozřejmě neměli, já je nemám ráda.) Toto bylo přesně to místo, které mě v této zemi vzalo za srdíčko. Poušť (má první v životě), klid (pominu-li turisty), v dáli vysychající mrtvé moře, opalovačka a všude jsem si mohla chodit – žádné “tomorrow”. Mít trochu času, zajeli jsme si i k moři. Hrozně ráda bych okusila jeho slanou chuť.

Odjezd z Izraele s trochou vzrušení

To bych to nebyla já, aby se i poslední den něco nepřihodilo. A to jsem prosím všechny fotky s vojáky a samopaly smazala. 🙂

Dorazíme na letiště v Ovdě (znáš to, Ryanair sice píše, že lítá do Eilatu, ale to je asi jako jeho lety do Londýna nebo Barcelony). Na zádech příruční zavazadlo a v ruce doslova odpadky ze snídaně. Už začíná kolečko. Označkují mi i igelitku s odpadky a na pas dají nálepku, že mám dvě zavazadla. Slováka vedle se ptají, proč má díru na botasce. Jak to, chudák, asi má vědět?!

I mně si odvádí bokem. Smích mi tuhne na rtech. Kluci jsou někde pryč, já mám pasy nás všech, i vytištěné letenky. Ptám se, co se děje. Oni nic. Pak jen, že musím počkat, že musí něco zkontrolovat. “Do háje, že já ty vojáky fotila…” Procházím nějakou spešo bránou. Pak se jim nelíbí baterka do foťáku, ale nakonec mě pouští. Tašku s odpadky stále tisknu u sebe. Až před gatem se ptám úředníka, zda ji fakt musím tahat do letadla, že bych ji ráda vyhodila. Mohu. Odhazuji.

A závěr? Ten stejný úředník mě před nástupem zastavuje: “Na pasu máte dvě zavazadla. Kde je to druhé?” Jak ale vidíte, vrátila jsem se zpátky do ČR a nemusela jsem ten odpadkáč prolézat.

Fakt mi to označili…

Příběhy jsem nechtěla děsit. Spíš ukázat, jak jsem si užila dovolenku v zemi, kterou stojí za to navštívit. Ceny jsou rozumné a Ryanair sem v lednu lítá za neuvěřitelných 1000 Kč z Bratislavy. Takže, sousední Jordánsko, těš se na mou návštěvu v roce 2018.

Chystáš se do Izraele a článek ti dodal kuráž, tak ho sdílej se světem. Ať vás letí víc. Třeba se tam za rok potkáme.