Má zkušenost z Maroka: Máme se co učit od Afriky

“Peníze nejsou všechno.” Toto asi není žádným překvapením pro nikoho z nás. “Nejšťastnější lidé jsou ti, co nemají skoro nic.” S tímto tvrzením se dá možná polemizovat, ale čím více cestuješ, tím spíš se mnou budeš souhlasit. Každý, kdo něco procestoval, mi dá jistě za pravdu, že v chudších zemích se s tebou rozdělí i o poslední kůrku chleba. Tím samozřejmě nechci urazit naši matičku Evropu. Už jen mé stopování do Španělska a můj příběh z Maroka, je důkazem, že dobří lidé žijí.

Proč dnešní článek? Nemohu zapomenout na jednu příhodu, co se mi stala v Maroku. Na ní bych chtěla ilustrovat, že opravdu i lidé z těchto ”rozvojových” zemí nám mají, co předat. Leccos bychom se od nich mohli v Evropě učit.

První (ne)nocování v autě

Předposlední noc v Maroku a první, kdy nemáme domluvený couchsurfing. Po více než 12 hodinách na cestě autem z pouště u města Merzouga přes Atlas přijíždíme do Ouzodu. Už dříve jsme byli dohodnuti na nocování v autě. Mám-li být úpřimná, těšila jsem se. Nikdy jsem tuto možnost ještě neměla.

Ouzodské údolí

Ležíme ve spacácích. Marně hledám dobrou polohu pro pravou nohu někde na přední palubovce, když zahlédnu blížící se postavu. “Jen ať to není policie. Kdo ví, zda se tu může stát.” Podotýkám, že jsme si zajeli jen na kraj nějaké menší silnice na konci vesnice.

Ozve se ťukání. My se snažíme předstírat, že spíme. Opravdu se nám nechce se vzdát našeho místečka na spaní. Ale po chvíli to vzdáváme a okénku ve zlé předtuše stahujeme.

“Tady nestůjte. Někdo vás tu nabere a smete. Pojďte do mé zahrady. Tam vám nic nehrozí.”

“Cože? My jsme pozváni někým, kdo nás nezná?”

Ani v zahradě nenocujeme

Nebudu tě napínat. Nespali jsme nakonec ani v zahradě. Ocitáme se v rozestavěném hotelu, kde kromě nenadálého hostitele, je ještě francouzský pár a další dva hostitelovi kamarádi. Mimochodem, náš nový známý zvládá asi pět českých vět včetně pár nadávek, které nebudu reprodukovat.

Děkujeme za procházku

Pochutnáváme si na faaaakt dobře ochuceném kuskusu a popíjíme můj oblíbený marocký čaj. Jak ten mi bude chybět. Dostávám i luxusní nabídku na spaní v posteli vedle našeho hostitele. S díky odmítám a později si nacházím přijatelnou matračku na zemi, kde blaženě propadám do snění.

A aby toho nebylo málo. Ráno nás jeden z kamarádu provede celým údolím u vodopádu Ouzod i s vyprávěním. Rozdělíme se o palačinky a brzy krmíme i roztomilé všude pobíhající opičky. Prostě vzpomínky z Maroka zůstanou v mém srdci navždy.

Co říci závěrem? Opravdu si nejsem jistá, zda by v České republice mě někdo pozval na přespání do svého bytu, pohostil a ještě mi dělal společnost celý následující dopoledne. Nechci být pesimista, ale vcelku bych se nedivila ani udání, že někomu blokuji jeho část silnice před domem… Ale třeba budu v budoucnu mile překvapena.

Autorem všech fotek je úžasný řidič a spolucestovatel Tomáš Karlík.