Jak jsem si (ne)užívala měsíc dobrovolnictví v Portugalsku

Jejda, uběhlo to tak rychle. 26 dnů na koňské farmě Vinha da Manta je za mnou. Sedím v autobuse, který míří (alespoň v to doufám, s mým orientačním (ne)smyslem jeden nikdy neví) do Coimbry a dále do Fátimy. Hlavou mi víří myšlenky, co vše mi dal i vzal můj experiment “být dobrovolníkem v zahraničí”. Článek o tom, jak jsem se vydala strávit měsíc “prázdnin” v Portugalsku téměř bez peněz, si zasluhuje i svou rekapitulaci. Vždyť byl zatím s více než 7000 čteními ten nejoblíbenější. Tak tady ji máš.

Jak jsem si přičuchla k manuální práci

Nepovažuji se za lenocha, co by se obloukem vyhýbal práce rukama. Jen to život tak nějak chtěl, že jsem brigádničila i pracovala při škole (samozřejmě i po ní) vždycky hlavou. Nicméně žehlení jsem milovala. Vážně, vždyť to byl moment, kdy jsem nemusela psát seminárky, kódit algoritmy, šprtat se ekonomické poučky, ale totálně vypnout. Domácí práce přirozeně vykonávám, ale i tak to byl lehký šok, co mě čekalo na farmě.

Na farmu, kterou vlastní nizozemská rodinka, jsem přijela 31. května. A hned mi došlo, že nejen dobrovolníci, ale i nabízející tuto možnost, musí být tak trošku dobrodruhové. Místo vskutku romantické – hosté spí ve velkých bílých stanech (lodges), sprchují se v kádích dekorovanými pavučinami i s jejich obyvateli a užívají si hostiny, které jim připravujeme my – dobrovolníci. Za tu dobu se nás tu vystřídalo asi 10 všech možých národností.

A co jsem tedy dělala svýma ručkama? Především myla nádobí. “Zlatá myčka doma!” Ta tady sice byla taky, taková ta seshora zavírací s oplachem na 3 minuty. Ale jednak sis namohl zadní zádový sval a za druhé, nádobí tu bylo pořád dost a věčně špinavé.

Srostla jsem s kuchyní

Až moc na můj vkus. Měla jsem povětšinou na starost kompletní zajištění snídaní, tj. běhačku od 7 do cca 11 ráno. Ale aspoň jsem se naučila vařit kávu (vůbec ji nepiju), krájet sýr na stroji (další makačka na mé bicáky), odhánět 5 koček a 2 labradory od misek a vyhazovat je z pánviček ve dřezu. Inu, hygieno braň se. Neplánuji být sice mamina, co deratizuje každý centimetr čtvereční, ale celkem obdivuji matky ani ne s ročními batolaty, co sem přijely.

Odpoledne bývala volná a některé večery začínalo na novo běhání s večeří, mytím, chystáním stolů pod širým nebem a zabavováním dětí, které vám vůbec nerozumí. Nutno podotknout, že strava (jako dobrovolník jsem ji spolu s bydlením měla zadarmo) byla vskutku luxusní. Aspoň já si ráda pochutnám na polévce s krevetami, pečeném lilku s brusinkovým dresinkem i koláči s karamelizovanou cibulkou. O indonéské tříchodové večeři den před odjezdem ani nemluvě. Jen si člověk musel dát pozor, aby mu v nestřeženém okamžiku někdo něco nesnědl. Já takto díky čičině přišla o půlku pizzy, kterou jsem měli každou sobotu. Pro hosty se tu pořádal pizza night, kdy jsme si vyzkoušeli péct tuto domácí italskou klasiku.

Posledních 10 dnů jsem měla na starost ještě prádlo – ručníky, cíchy, utěrky. Ovšem, když jsem věšela trenýrky jednoho z hostů, v duchu jsem si říkala: “Mám toto vážně zapotřebí?!”

Chvilky volna ve znamení horka

Jako dobrovolník (přes helpx, workaway, wwoof) más obvykle bydlení, stravu zadarmo, peníze nedostáváš (my měli spropitné od hostů, takže jsem si přišla na nějakých 45 EUR) a obvykle nárok na volné dny.

Režim na farmě byl následující:

  • v pondělí, středu, pátek a sobotu (pizza night) se vařilo večer pro hosty – volno cca od 11 do cca 18/20
  • v úterý, čtvrtek a neděli byly jen snídaně – půl den volna nebo i celý den

Pravdou je, že téměř po celou dobu tu bylo nesnesitelné horko. Takže jsem své volno trávila povětšinou v budově farmy, ve stanu ani venku to moc nešlo, a pracovala pro mé české klienty.

Ale i přesto vše jsem zvládla prozkoumat přilehlé okolí – místní jezero, kopce i řeku. Avšak šikovně jsem si asi přivodila můj první úžeh v životě a prospala tak zabalená ve vlhkém ručníku s paracetamolem v sobě. Pak už jsem se slunku obloukem vyhýbala.

O tom, že byla nesnesitelná horka, svědčí i požáry, které proběhly v centrálním Portugalsku. Zdá se, že jsou zažehnány, neboť právě těmi oblastmi projíždím a je tu klid. Že já vždy zažívám živelné pohromy v zemích, kam dojedu… Posledně to byla tři zemětřesení v Itálie během mého měsíčního pobytu tam.

Co mi dobrovolničení vzalo a dalo?

  • naučila jsem se vařit kávu, i když pěna u cappuccina mi pořád padá
  • obsluhovat restaurační myčku i “cirkulu na sýr”
  • zmírnit moji fóbii z pavouků a další havěti – rána typu: otevřu oči, kouknu na strop stanu a tam visí v lepším případě jenom kobylka byla naprosto běžná
  • poznala jsem nové lidi a jejich příběhy
  • užila si 26 dnů v cizině zadarmo (platila jsem sice letenky, ale ty jsem pokryla články o dobrovolničení pro mé klienty) – stopovat se mi už znova nechtělo (zážitků na stopu do Barcelony mám na celý rok 2017)
  • uvědomila jsem si, co fakt v životě už dělat nepotřebuji – přece jen toto nebude můj šálek cestování
  • utržila pár šrámů – vysklila jsem obraz, rozbila nějakou tu skleničku i omylem prošla strništěm (co bych pro dobrou fotku neudělala?!)
  • přivodila si úžeh – když je někdo pitomý (4 hodiny na přímém slunci s 2 dl vína), tak se není čemu divit
  • zažila pár osobní kotrmelců
  • zjistila, že na té angličtině musím ještě zapracovat

Teď si jedu užít týdenní cestování po Portugalsku a začíná to zajímavě. Málem mi ujeli v nějaké vísce, když jsem si odskočila (holt, portugalsky umím jen obrigado a oni anglicky asi ani toilet). Právě se snažím napsat SMS svému hostiteli ve Fátimě a píše mi to, že je nedoručitelná. Tak uvidím, kde dnes složím hlavu.

Jak vidíš, já při cestování po Portugalsku lehce spoléhám na couchsurfing, tak jsem průvodce nepřibalila. Ale pokud se sem chystáš, tak na něj nezapomeň:

Portugal průvodce Lonely Planet

Je to pro každého?

Těžce se zevšeobecňuje. Musíš mít čas (aspoň ten měsíc), mít rád výzvy, trošku komunikovat a být tak trochu dobrodruh. Však se registruj na nějakém portále s nabídkou dobrovolničení (helpx.net, workaway.info, wwoof.info) a zkus si to na vlastní kůži.

Jedno ale vím, na místo dobrovolničení v nějakém státě, budu raději nomádit s využitím housesittingu. Příští experiment je tedy jasný.

Zaujal tě článek, tak ho sdílej se světem. Ať i tví kamarádi vědí o možnosti, jak jet levně do zahraničí. Nebo už jsi takto vyjel? Poděl se s tvou zkušeností v komentářích.

Že nemáš měsíc času na takový typ cestování? Tak zvaž, zda nezačít žít jako digitální nomád. Aktuálně běží e-mailový zdarma kurz Digi nomád. Přihlášený jsi za minutku.

Hanka Šormová
Žena na cestách je mé druhá já. Ráda provázím a ukazuji druhým, jak zanechat listování atlasem světa a měnit si jejich cestovatelské sny ve skutečnost. Můj celý příběh si přečtěte zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *