VÍTEJ

NA NOMÁDSKÉ STEZCE

copywriterka Hanča Šormová

Češky prozrazují svou situaci v zahraničí během pandemie koronaviru

pandemie koronaviru

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Dne 15. 3. 2020 vláda ČR vyhlásila karanténu kvůli koronaviru. Může se do práce, ale ne za hranice. Konec cestování! Češi v zahraničí se mohou vrátit do ČR, avšak ne každý toho využil. Někteří zůstali v cizině dobrovolně, jiní tam uvízli. Vyzpovídala jsem několik Češek, které se do ČR nevrátily. Proč se rozhodly zůstat?

Těžké rozhodování: Vrátit se, anebo zůstat?

Na první pohled ledacos hovoří pro návrat do České republiky. Naše zdravotnictví je na špičkové úrovni, což se potvrzuje i teď v době koronavirové pandemie. Většina z nás tu má rodiny a své nejbližší. Nikdo neví, jak dlouho budou hranice ještě uzavřené a zda by se tak brzy shledal s kamarády a známými. A už vůbec nelze odhadnout, jaký průběh/dopad bude mít pandemie v různých zemí světa.

Ale někdy hovoří vše pro to v cizině zůstat. Co když tam máš přítele/přítelkyni? Co když jako digitální nomád nemáš pevné zázemí v ČR a musel bys ho i přes karanténu shánět? Co když v zahraničí studuješ/pracuješ/máš tam rodinu? Co když…?

Myslím si, že se nejednalo o lehké rozhodnutí. Navíc nebylo mnoho času na dlouhé zvažování. Zeptala jsem se děvčat v naší komunitě Nomádky na cestách, zda by se nesvěřily se svými příběhy a nepředaly skutečný stav situace v cizině. Osobně totiž nevěřím všemu, co nám média ze zahraniční situace předkládají.

Všem děvčatům jsem položila stejné otázky:

  • V jakém státě aktuálně jsi?
  • Zvažovala jsi návrat domů?
  • Jaká je aktuální situace v dané zemi? (Pro doplnění: holek jsem se ptala 22. března a odpovídaly mi během následujících 10 dnů. V době, kdy budeš tento článek číst, může být situace už zase jiná).
  • Přináší ti koronavirus nějaké komplikace? (ekonomické, vztahy s nejbližšími, pracovní…)

Co mi prozradily o koronaviru Češky v zahraničí

Nakonec se mi sešlo devět zpráv z různých koutů světa. Tady máš rozcestník, ať si přečteš to, o co máš zájem:

Markéta Bohatá o Francii

Žiji ve Francii se svým francouzským přítelem už 3,5 roku. Podnikám na dálku do ČR, jsem lokální průvodkyně pro zájemce z Čech. Návštěvníkům ukazuji krásy našeho regionu Pyrénées Orientales. Ve Francii jsem se rozhodla zůstat především kvůli vyhlášené karanténě v ČR. Po jejím uplynutím bych se už nemohla vrátit zpět do Francie.

Navíc hrozí i to, že hranice budou zavřené až dva roky. Takže bych musela zůstat bez přítele na hodně dlouhou dobu. O návratu do ČR jsem tedy vůbec neuvažovala. Pouze jsem se v dubnu chystala na otočku za svou českou rodinou, což teď bohužel není reálné.

Momentálně je ve Francii nařízená karanténa. Nemůžeme ven, pouze když jdeme nakoupit nebo do práce. Povolují také individuální sportování v okolí bydliště bez shromažďování lidí. Obchody kromě potravin a lékáren a tabáků jsou zavřené, to samé platí o restauracích, divadlech, sportovních halách atd. Stejně jako v České republice.

Roušky se nenosí, dokonce je tady zakazují i nosit policii, což je naprostý nesmysl a tímto způsobem se toho asi nezbavíme. Školy jsou zavřené už týden, od jeslí až po vysoké školy. Některé stupně učí doma přes internet a většině se zadávají úkoly, které děti musí vypracovat. Francouzská vláda uvažuje i o tom, že se nebude chodit vůbec do práce, kromě zdravotníků, prodavačů v potravinách a lékárnách a tak dále, ale to je v jednání.

Co vidět ve Francii

Oblast, kde žije Markét, je fakt nádherná. Tak snad ji brzy zase otevřou. Foto od Markétky Bohaté

Bohužel současný stav mi přináší komplikace. Jelikož pracuji s českými turisty, letos budu muset zrušit nejspíš celou svoji sezónu, protože hranice ČR se asi jen tak neotevřou pro cestování. Do toho jsem chtěla spustit další projekt a nemohu. Musím vymyslet jiný způsob výdělku v této nouzové situaci.

Dále se bojím o to, že nevím, jak to bude s mým cestovním pojištěním – jsem nucena se vracet každých 90 dní do ČR a nyní nemohu. Dále se bojím o mou rodinu a kdyby se něco stalo, tak nebudu moci být u nich a s nimi. Normálně jsem za 12 hodin v ČR, ale teď musím jen doufat, že má rodina bude v pořádku.

Děkuji Markét za její zpověď o životě ve Francii. Pokud tě zaujala její práce, víc se můžeš o ní a Francii dozvědět na webu Užij si dovolenou.

Markéta Hedbábná o Vietnamu

Od konce ledna jsem ve městě Hội An, zhruba uprostřed Vietnamu. Jsem tady s přítelem, oba pracujeme na dálku. Původní plán byl pobyt ve stylu “work & travel”, takže vždycky 3 až 4 týdny pracovat a potom si vzít na týden dovolenou a jet prozkoumat nějaký kout této úžasné země. S tímto plánem jsme se kvůli koronaviru dávno rozloučili a nakonec jsme byli jen na dvou menších víkendových výletech v okolních městech.

To, že jsme nakonec téměř vůbec necestovali, je teď samozřejmě to nejmenší. Jsem moc vděčná za to, že jsem zrovna tady. V Čechách dlouhodobě nežijeme a nemáme tam zázemí. Situace tam je teď doslova kritická, takže v pro mě v podstatě neexistuje žádný důvod se tam nyní vracet.

Ve druhé polovině března se nám ozvali z České ambasády v Hanoji. Česká vláda posílala 25. 3. speciální letoun, kterým chce všechny své občany dostat zpátky do vlasti. O návratu jsme přemýšleli opravdu dlouho a rozhodování vůbec nebylo jednoduché. Tady se cítím v bezpečí a situace je tu stabilizovaná, ale na druhou stranu teď vůbec netuším, kdy bude další možnost se do Evropy vrátit. Po dlouhém rozmýšlení jsme se s přítelem rozhodli, že tady zůstaneme. Vracet se zrovna v tu nejkritičtější dobu mi nepřijde jako nejlepší nápad. Navíc bychom přijeli do země, která je na tom po mnoha stránkách mnohem hůř.

Jen pro představu: Vietnam má skoro 100 milionů obyvatel a za 2 měsíce od prvního výskytu je tu evidováno 100 případů. V České republice bylo na 10 milionů obyvatel za pouhé tři týdny evidováno přes 1 100 infikovaných.

Vietnam je poměrně chudá země a přesto si (alespoň zatím) místní vláda s touto krizí uměla poradit opravdu ukázkově. Zásadní rozdíl je podle mě v tom, že tady se lidé koronaviru opravdu bojí. V Evropě byl většinový názor před pandemií asi takový, že se jedná o horší chřipku a není se tedy čeho bát. Tady to lidé vnímají jako smrtelnou nemoc. Rodiny tu žijí hodně pospolu, takže kdokoli by nemoc přinesl domů, ohrozil by své blízké včetně prarodičů a praparodičů. Navíc je pravda, že pokud by i tady došlo k nekontrolovatelnému šíření nákazy, místní zdravotnictví by takový nápor určitě nezvládlo.

Opět pár čísel pro představu: v Česku je na 10 milionů obyvatel aktuálně k dispozici kolem 3 000 plicních ventilátorů. Tady je jich zhruba stejné množství na 10x vyšší počet obyvatel…

Další zásadní rozdíl je v tom, že lidé tu respektují a 100% dodržují veškerá doporučení od vlády. Asiati jsou známí tím, že roušky nosí hodně v podstatě v jakémkoliv období. V lednu nosila roušku většina místních lidí, dneska až na pár výjimek téměř všichni.

Heslem místního přístupu k nákaze je “protect the community”. Všichni se tedy chrání proto, aby ochránili své blízké.

Školy byly uzavřeny hned v lednu (kdy tu byly evidovány “pouhé” jednotky případů). Skoro každá domácnost tady má televizi a děti se učí pomocí televizního vyučování. Restaurace a obchody mohou mít otevřeno. Některé podniky jsou zavřené, ale zatím je to na dobrovolné bázi. Nemoc se tady (opět zatím) nešíří volně jako v jiných zemích.

Všichni, kdo do Vietnamu přiletí, jdou automaticky na 2 týdny do karantény. A jakmile se někde objevil někdo nemocný, ihned s ním šli do karantény desítky nebo stovky lidí, se kterými mohl přijít do styku a například všechny podniky v městské části, kde bydlel, musely zavřít.

Trošku se bojím toho, abychom se ještě nesetkali s nějakou diskriminací, protože jsme cizinci. Je pravda, že většina nemocných ve Vietnamu byli cizinci nebo navrátilci z jiných států. Osobně jsme zatím žádnou nepříjemnost nezažili, tak doufám, že to tak zůstane.

Naštěstí pracuji remote již dlouho, takže co se týká práce, žádné negativní dopady se mě netýkají. Jediné, z čeho mám obavu je, že se do Evropy nedostaneme dalších několik měsíců. To jsme při našem rozhodování, jestli tady zůstat, nebo ne, zvažovali s přítelem asi nejvíc. Nicméně vzhledem k tomu, že v Čechách dlouhodobě nežijeme, tak jsem raději “uvízla” tady než tam. O rodiče mám samozřejmě velký strach a těším se na to, až je po 14denní karanténě po mém příjezdu budu moci obejmout.

Děkuji Markét za její zpověď o aktuálním stavu ve Vietnamu i názoru na disciplinovanost Vietnamců. Pokud tě zajímá, jakou práci na dálku Markéta dělá, mrkni se na její projekt Pretty Much Nomads.

Zuzka Blažková o Japonsku

Jsem od června 2019 s manželem v Japonsku na cyklolíbánkách, máme roční Working Holiday víza. Původně jsme plánovali výpravu dokončit okolo února či března, ale moc se nám tu líbí, tak jsme se rozhodli využít víza celá. Když jsem z DROZDu dostala SMS s odkazem na výzvu k návratu do Česka, přišlo mi to nelogické. Pozvánka do vězení mě ani manžela nezlákala, takže naopak uvažujeme spíš o prodloužení víz, dokud se Evropa neuklidní.

V Japonsku je situace pod kontrolou, nevládne tu panika, vláda ani média nešíří strach a nedělají nepodložená a impulsivní opatření. Virus k nám přišel samozřejmě brzy, protože do země proudí miliony čínských turistů.

Japonsko se od počátku zaměřilo na testování nikoli jako na součást léčebného procesu, protože na COVID-19 stejně lék není, takže rozhodli, že bude testování probíhat v režimu epidemiologickém. Identifikovali clustery, v zasažených komunitách zasáhli, vyhodnocují opatření a operativně jednají, ovšem na základě dat a výzkumu. Díky tomu a taky díky standardnímu ohleduplnému chování zdejšího obyvatelstva, kdy si jakkoli nemocní lidé berou se samozřejmostí roušku, se podařilo většímu šíření zabránit.

Měsíc byly zavřené školy, nové pololetí od dubna ale s nejvyšší pravděpodobností poběží normálně. Masové akce se taky zrušily nebo odložily, i Olympiáda se nakonec o rok posunula. Zdravotnictví žádný nápor, natož kolaps, nehlásilo a nehlásí. Na Covid-19 zemřelo ke dnešku 41 obyvatel, ale díky zvýšené opatrnosti ubylo jiných chřipkových smrtí, které loni vzaly život 3400 lidem. Takže to vypadá, že celkově bude obětí virů dýchacích cest letos vlastně méně než v minulém roce.

Pro nás konkrétně se nezměnilo v podstatě nic, šlapeme dál, kempujeme, nakupujeme kdykoli a v jakémkoli obchodě chceme, to samé platí o restauracích a onsenech (veřejných lázních). Dnes jsme stopovali a řidiči se nás zeptali, zda jsme zdraví, to jo, taky nás odmítl jeden hostitel na couchsurfingu, protože se necítil sám úplně zdravý a nechtěl nás případně chřipkou nakazit.

Pro Zuzku s manželem se toho v Japonsku zatím moc nezměnilo. Foto zdroj: FB Mizubizu

Pro nás je nejprospěšnější pokračovat v životě v pohybu, na čerstvém vzduchu a hlavně v atmosféře zdravého rozumu, ve svobodě a v psychické pohodě. Ty projevy manipulace, populismu a šíření strachu, co se dějí v Česku, jsou akorát k onemocnění ze stresu. Mám strach o lidstvo, ne kvůli chřipce ale. Děsí mě, jak snadno se lidi dokážou zhypnotizovat, nechají se poštvat proti sobě, vyděsit nedostatečnými statistikami vytrženými z kontextů a dobrovolně přistoupí na neadekvátní nařízení vlád. Skoro mi z toho nabíhá takový strašidelný aha moment, jak vznikla třeba druhá světová válka…

Ekonomicky to na mě dopadá, na e-shopu mi drasticky ubylo objednávek, což mě samozřejmě mrzí. Mám úspory a nezbývá mi než doufat, že se situace do podzimu uklidní a před Vánoci holt zabereme o to víc. Moc všem držím palce, ať celý chaos brzy ustane a může se zase žít v radosti!

Děkuji Zuzce za poměrně hluboké názory o koronaviru a strachu kolem něj v Evropě. S řadou souhlasím. Mimochodem, Zuzka tvoří nádherné korkové mapy ČR a Evropy, takže pokud rád cestuješ, podpoř její e-shop Moje Česko.

Petra Mariánková o Argentině

Na začátku naší cesty, která začala v listopadu, jsme v Chile koupili auto. To je také jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli zůstat. Dalším důvodem je, že situace v Jižní Americe se během pár dní úplně změnila. Jsou zavřené hranice, přeplněné lety, které se často ruší a nikdo nemá jistotu, že se dostane domů.

My se nacházíme v Argentině, kde je počet nakažených lidí poměrně malý a navíc je 80 % z hlavního města. Zajistili jsme si ubytování přes Airbnb, kde máme docela pohodu a klid. Jeden z hlavních důvodů, proč jsme se rozhodli zůstat je, že nemáme vůbec jistotu, zda se dostaneme domů. Letadla z Buenos Aires do Evropy už nelétají vůbec. Naše jediná možnost by byla letět z Chile, které má uzavřené hranice pro cizince. My bychom se tam mohli dostat díky chilské občance, kterou jsme si v listopadu vyřídili.

Pravdou je, že každý den zvažujeme pro a proti, zda se radši nevrátit. Cestování je dozajista konec na několik měsíců a bojíme se, jestli se vůbec za 2-3 měsíce dostaneme domů.

Nomádění v Jižní Americe se zdálo být idylkou, než se obrátil svět vzhůru nohama. Foto od Peti Mariánkové

V Argentině je situace podobná jako v ČR. Řekla bych, že i přísnější. Jsou zavřené školy, zrušené veškeré akce, zavřené restaurace, hotely i turistické oblasti (např. národní parky). Byl vyhlášen nouzový stav. Je vyhlášena karanténa, která se kontroluje pod pokutou. Lidé mohou chodit pouze do práce a na nákup potravin. Do supermarketu může pouze jeden člen rodiny. Před obchodem stojí vždy fronta lidí 1-2 metry od sebe a dovnitř se pouští po jednom (jeden člověk vyjde, druhý může vejít). V některých městech dávají lidem před vstupem dezinfekci.

Dále je zrušena do konce března veškerá vnitrostátní doprava (autobusy, vlaky, letadla). Je zakázáno cestovat autem mezi regiony. To je povoleno pouze v případě, že lidé prokáží důvod své cesty. Některé regiony jsou zcela uzavřeny a nelze jimi projet. Před hlavním městem se kontroluje každé auto. V případě, že se chtějí turisté dostat na letiště, musí mít potvrzení od lékaře, že jsou v pořádku a letenku.

Pro turisty je situace ještě horší. Ti jsou kontrolování a posílaní na lékařskou prohlídku bez ohledu na to, jak dlouho v zemi jsou. Byly vyhlášeny telefonické linky pro případ, kdyby chtěl někdo někoho nahlásit (porušení karantény nebo třeba turisty). Hodně turistů cestovalo a bydlelo ve vlastním autě. Toto není dál možné. Je nutné se ubytovat, což je často problém. Argentinci své hotely/hostely zavírají nebo prostě jen nechtějí cizince ubytovat. Vím o případu, kdy byli turisté dokonce vyvedení z města. Italové a Španělé jsou na tom nejhůře.

Poznámka z Nomádské stezky: Situaci s dodávkami, cizinci a ubytováním, kterou popisuje Peťa, popsala i Radka na svém blogu v článku Koronavirus v Argentině: Konec našeho cestování? Jejich situace opravdu není záviděníhodná.

Koronavirus nám (jako ostatně všem) život značně zkomplikoval. Jednak mám strach o rodinu v Evropě, a pak je tu také finanční otázka problému. Počítali jsme s návratem peněz za zakoupené auto, které aktuálně nemáme komu prodat. Výhledově to tak bude několik dalších měsíců. Pokud bychom se chtěli vrátit domů, museli bychom zaplatit o dost vyšší cenu za letenku, než by byla normálně + doplatit zdravotní pojištění za celou dobu, co jsme vycestovali + platit parkování několik měsíců za uschování auta.

Argentina naštěstí není drahá země a náklady na život tady nejsou velké, ale přesto jsou to pro nás neočekávané náklady navíc. Ale s tím se nedá nic dělat. Po Jižní Americe jsme cestovali jako digitální nomádi. Mně teď bohužel dobíhá poslední měsíc ve staré práci, a proto jsem si postupně hledala novou. Bohužel i to hledání práce je nyní složitější.

Děkuji Peti za popsání jejich situace v Argentině. Krátce před zveřejněním článku mi psala, že se s přítelem nakonec rozhodli jedním z posledních letů vrátit do ČR. Auto nakonec neprodali a doufají, že se brzy vrátí a cestu dokončí. Tak jim držme palce! Nomádské cesty Peti sleduj na webu Ještě jedna cesta.

Klára Hořínková o Velké Británii

Jsem v Anglii, bydlím na polosamotě a do nejbližšího městečka, kde byl potvrzen zatím 1 případ, je to 10 minut autem. Popisuji podrobně mé bydliště proto, že dále budu psát o tom, s čím se setkávám já a určitě to neplatí všude v Anglii. Minimálně Londýn je na tom určitě jinak.

Návrat do Česka jsem zvažovala především kvůli tomu, abych byla na blízku mé rodině. Rozhodla jsem se ale nakonec zůstat v Anglii, protože v Česku bych si momentálně práci nenašla a taky je to bezpečnější pro mé nejbližší. Pracuji jako au-pairka pro 2 rodiny v Anglii a ti byli ještě minulý víkend na akci pro 300 lidí a pořád jezdili někde za kamarády. Je tedy veliká pravděpodobnost, že bych už mohla být nakažená také a nechci to zavléct domů mezi mou rodinu.

Angličané to tady berou hodně s klidem, apelují sice na rozestupy, důkladné mytí rukou a dezinfekci povrchů, ale roušky tady nikdo nenosí a vycházení ven taky většina lidí výrazně neomezuje. Já šla do obchodu s respirátorem a rukavicemi jediná a všichni se na mě zvláštně dívali. Oni tady spíš dbají na to, aby byli v psychické pohodě, protože stres = oslabená imunita = větší riziko nákazy. Možná mi více vyhovuje britský přístup, kdy se snaží nestresovat a nevytvářet paniku, ale těžko říct, jaký přístup je lepší. To ukáže asi jen čas.

Každým dnem se situace trochu mění. V polovině března se začaly rušit veliké akce, toto pondělí dala vláda doporučení, že by lidé měli omezit pohyb na veřejných místech a v pátek zavřeli všechny školy, takže se děti učí online. Maturity se tady pravděpodobně budou přesouvat na podzim. Dále jsou od pátku zavřené fitka, restaurace a bary. Jinak žádné další omezení zatím tuším není.

Komplikace nám to zatím naštěstí moc nepřináší. O mé příbuzné v Česku se samosebou bojím, ale v Anglii zatím žiju hodně podobně, jako jsem žila doteď. Jediné co, tak do obchodu musím jezdit dopoledne, jelikož odpoledne je už je většina zboží vykoupená a toaletní papír je úplně nemožné sehnat.

Děkuji Klárce za popsání situace. Přesně jak uvádí, každá lokalita Velké Británie je zcela jinak na tom. Mám informaci od českých známých žijících v Londýně, že tamní nemocnice to už moc nedávají. Uvidíme, zda teorie britského premiéra o promoření občanů byla dobrá, anebo fatálním omylem?! Klárka také sepsala na svém blogu článek Život v Anglii v době pandemie.

Markéta Machálková o Kolumbii

Jakmile se situace ve světě začala vyhrocovat, bylo najednou jasné, že je třeba se rozhodnout buď pro urychlený návrat domů, nebo si najít místo, kde budu moct strávit příští měsíce. Chtěla jsem zůstat někde, kde to bude bezpečné a pohodlné, kde budu užitečná a odkud budu moci pracovat. V kolumbijském městě Medellínu jsem strávila předchozí dva měsíce, máme tu dobré kontakty a dobré ubytování. Z celé naší skupiny digitálních nomádů jsme nakonec zůstali jen dva.

Vracet se domů mě od začátku ani nepřišlo na mysl, protože jsem tam všechno zařídila na dlouhodobý pobyt na cestách. Všechny moje věci bydlí uskladněné v krabicích v dětském pokojíčku u rodičů v panelákovém bytě s jednou koupelnou a WC. Nejen že to není růžová vyhlídka na karanténu, ale z mého pohledu ani zodpovědná. A to nemluvím o desítkách hodin na cestě se spoustou lidí z různých koutů světa, přenocování na letišti, šoku pro tělo, imunitu a psychiku.

Aktuálně jsme všichni ve státem nařízené karanténě, která je v tuto chvíli vyhlášená do 13. dubna. Je dovoleno vycházet pro základní věci – potraviny, léky, poštu, ale popravdě to není ani potřeba. Funguje tu dovážková služba zvaná Rappi, přes kterou je možné objednat cokoli – od potravin a léků přes hotová jídla až po pomůcky na cvičení.

Naše práce spočívala v budování nomádské komunity na cestách. Ze dne na den jsme pozastavili plánované cesty a vše přesunuli do online světa. Usilovně makáme na vývoji nových služeb, které by podpořily práci na dálku a poradily firmám i zaměstnancům v téhle nové situaci. Jsem ráda, že mám i nadále možnost dělat svoji práci a podílet se na nových projektech. Pravidelně si volám s rodiči i kamarády doma a myslím, že nás vzájemně uklidňuje, že jsme v pořádku, i když ne spolu.

Děkuji další z Markét za podrobnou zprávu z Kolumbie. Osobně mě zaujala jejich dovážková služba Rappi.

Lucie Presová o Německu

Žiji v Německu, v oblasti Baden Württemberg u města Heilbronn, kde je k dnešnímu datu (24. března) přes pět tisíc nakažených. Aktuální informace čerpám ze zdroje morgenpost.de.

Rozhodla jsem se tady zůstat (ne)dobrovolně. Byl čtvrtek 12. března a vláda v Česku začala jednat o uzavřených hranicích. V pátek 13. jsem měla odjíždět do Česka na narozeninové setkání s rodinou, což bylo dlouhodobě plánované. Již ve čtvrtek jsem věděla, že neodjedu, protože bych se nedostala v neděli zpět do Německa. Byly pozastaveny vlaky a autobusy. Já měla cestovat vlakem. Zvažovala jsem i tak dál svůj návrat do vlasti, protože jsem od samého začátku viděla, kam Německo spěje, ještě navíc se svou úrovní zdravotnictví (ne, že by to byl úplný propadák, ale Česku nesahá ani po kotníky).

Pandemie koronaviru znemožnila aktivity po světě, i v Německu

Ještě v časech, kdy se venku mohlo dělat cokoliv a kdykoliv… Foto od Lucky Presové

Německo následovalo Česko, alespoň tak mi to přijde. Co udělá Česko, to udělá o pár dní později i Německo. V Německu je problém, že každá spolková země si hraje na svém písečku a podle toho to i vypadá. Co platí v Bavorsku, již neplatí např. v Baden Württemberg. Z toho plyne, že některé školy byly zavřeny o něco dřív než v Česku, ale drtivá většina až posléze. Gastronomická zařízení, která byla v Česku již několik dní zavřená, v Německu byla omezená na denní otevírací dobu. Stejně tak dětská hřiště se zavírala později.

Lidé tady dlouho situaci podceňují a za roušky jsou schopni se ti vysmát. Všechny zajímá jen ekonomika, jen málo koho zdraví.

Komplikaci jsem zatím pocítila jednu a to s nedostatkem toaletního papíru v obchodech, který jsem si raději po celém odpoledni googlení objednala online z obchodu, který byl již také téměř vyprodán. Ceny zde vzrostli cca dvojnásobně. Když se člověk podívá na aukční servery, lidé tam prodávají předražený toaletní papír i několikanásobně, přičemž je koupený v běžném obchodním řetězci. Myslím, že by bylo mnohem nebezpečnější pro můj imunitní systém chodit každý den do obchodu a zkoumat, jestli se na mě nějaký zbude. V jednom obchodním řetězci dokonce stojí security a rozdává toaletní papír po roličce na osobu.

Všimla jsem si, že i ceny některých druhů zeleniny a ovoce stouply. Strach o rodinu v Česku samozřejmě mám, ale věřím, že to zvládnou. S mamkou se hodně podporujeme přes Skype a s bráškou si sem tam napíšeme přes Facebook.

Děkuji i Lucce za svěření se situací v sousedním Německu. Pokud tě zajímá víc o Lucčině životě, sleduj její Facebook Život v Německu očima Lucie.

Anna Zderadičková o Norsku

Koronavirovou pandemii přečkáváme s přítelem v Norsku. Loni na podzim jsme na nějakou dobu přerušili cestování a usadili se tu s plánem tak 2 roky zůstat a vydělat si peníze na další toulky světem. Proto jsme neuvažovali nad návratem do Čech ani ve chvíli, kdy se situace v Evropě začala vyhrocovat.

V současné době (25. 3.) je v Norsku přes 3030 nakažených a 14 mrtvých. Největší počet případů bohužel hlásí zrovna oblast, ve které žijeme my – Viken. Školy i školky jsou zavřené, restaurace a bary mohou fungovat, pokud provozovatel zajistí, že mezi stoly je alespoň 1 metr místa. Nicméně jak restaurace, ve které pracuji já, tak Adamovy bary jsou už více než týden uzavřené, protože lidi do nich zkrátka nechodí. Do autobusů se dá nastoupit pouze zadními dveřmi a nekontrolují se lístky.

pandemie koronaviru v Norsku

Když se nedá chodit do práce, pracuje Anička s partnerem alespoň na motorkách. Foto od Anny Zderadičkové

Celkově se tu život zpomalil a je to tu mnohem vylidněnější než kdy jindy. Pořád ale jsou vidět venku sportovci i rodiny na kolech, roušku nenosí prakticky nikdo a v obchodě jsme s ochrannými prvky jediní. Panické nakupování se podle mě Norsku vyhnulo, i když sehnat mouku a droždí je problém asi stejný jako v Čechách.

Pro nás osobně představuje ale současná situace ekonomické problémy, protože díky zavřeným restauracím nemáme příjmy. Čekáme tak, jestli nám schválí podporu v nezaměstnanosti. Pokud ne, čekají nás opravdu těžké časy.

Děkuji Aničce za reálné pocity z Norska a pevně doufám, že buď seženou podporu, anebo nějakou práci v odlehlém koutě Norska. Nomádské cesty Aničky můžeš sledovat na webu Homeless Harleys.

Katka Rousová o Španělsku

Od 21. ledna se nacházím v rámci Erasmu+ ve Španělsku (Ourense – Galicie), tedy od doby, kdy byl koronavirus zatím jen v Číně a všichni, včetně mě, se tomu smáli. Dnes už se tomu smějeme pouze pro zvednutí nálady. Lidi to tu berou vážně.

O návratu do ČR jsem uvažovala, hlavně kvůli přítelovi, rodině a přátelům v ČR, kteří mi radili, že není moudré v této době ve Španělsku zůstávat a vyptávali se mne, kdy se vrátím. Osobně se mi nechtělo, ale sama jsem cítila, že by bylo lepší se vrátit. Situace, ale rozhodla za mne. Do 19. 3. fungovalo posledních pár letů do ČR, bohužel jen z Madridu či Barcelony, kam se po zredukování (rozumějme zrušení, už předtím moc dobře nefungovala) hromadné dopravy nelze z Ourense nijak dostat. Bohužel i záchranný autobus od České ambasády jel jen z Madridu. Tudíž jsem tu uvízlá a nemám jak se vrátit domů. Nyní mi to nevadí.

Ještě do 13. 3. bylo vše v normálu (Španělé to předtím ani moc neřešili). Pouze na lidech bylo vidět, že začínají mít strach, stačil jeden jediný den a vše bylo jinak. Vláda uzavřela celé Španělsko do karantény, zredukovala hromadnou dopravu (převážně vlaky). Vše kromě lékáren a obchodů s potravinami se uzavřelo (bary, diskotétky, kavárny…) Akce se zrušily.

První se uzavřely školy v Madridy, týden na to se uzavřela i moje univerzita se všemi dalšími školami. Naštěstí předevčírem se znovu rozjela ve formě online výuky, můžu tedy v Erasmu pokračovat. Máme i nový “korona rozvrh roku“ a první online test příští týden. Zároveň i přednášky jdou online, učitel vysílá z domova. Pokud ne, máte v systému danou práci na splnění do určitého dne.

Je tu striktní zákaz vycházení, jehož dodržování kontroluje policie i armáda (dávají pokuty, případně i vězení). Zákaz chtějí prodloužit až do Velikonoc. Může se jít jenom na nákup potravin a nutných věcí a do práce. Do obchodu se stojí fronty s 2metrovým rozestupem kvůli dané kapacitě vevnitř. Rozestupy se musí dodržovat všude. Obchod je dezinfikován, rovněž i košíky.  Prodavačky mají rukavice a roušky. Jinak tu roušky nejsou povinné, lidé je ani moc nenosí, spíše rukavice. Pečivo je jedině v igelitu. Obchody jsou většinou vykoupené, personál nestačí doplňovat. Lidé si dělají zásoby.

pandemie koronaviru vyprázdnila regály ve Španělsku

Prázdné regály ve španělských obchodech. Foto: Katka Rousová

Občas jde vidět, že lidé se ti na ulici vyhýbají, protože mají strach. Do výtahu může pouze jeden člověk. Už týden jsem nebyla venku. Vždy ve 20:00 všichni lidé tleskají z okna na počest lékařům, když v rámci toho projíždí sanitka potlesk se zvedne a lidi začínají i pískat. Občas se přidám.

Ourense je menší město (cca 100 000 obyvatel) a i přestože nákaza tu je, život jde v poklidu dál. Jen uzavřeně. Podle mého názoru je to více „uvolněnější“ než v Madridu, kde je situace nejhorší. Nemám ani strach o život. I narozeninovou párty jsme dělali doma jakoby nic (samozřejmě pouze v rámci domácnosti a whatsappu).

Díky “rozjezdu” školy mohu opětovně čerpat Erasmus grant, ekonomické problémy tedy nemám. Jen mám strach, aby to nedostala moje 81letá babička, která je v rizikové skupině. Zároveň i proto jsem ráda, že jsem tu zůstala. Bojím se, že bych vir mohla jen přenášet a nakazit lidi v rodině (ale nemyslím si, že se tak děje, pouze strach). Na počátku karantény jsem se kvůli koronaviru pohádala s přítelem, protože jsem se nechtěla vrátit. Dnes už je vše opět v pořádku. Jen občas ujišťuji rodinu, že mám pouze rýmu a ne koronavirus a že vše tu není tak černé jak se ve zprávách tvrdí.

Děkuji i poslední zpovídané cestovatelce Katce za vylíčení situace z jednoho více postiženého státu. A držím palce, ať Erasmus dál běží a brzy se podívá za rodinou.

A co bude dál v době koronaviru?

Tuto otázku si asi klademe všichni. Sama jsem měla řadu plánů pro rok 2020, které vzaly rychle za své. Ale zdraví je samozřejmě přednější. Navíc nové životní okolnosti přináší řadu zajímavých výzev (a možností) do života.

Osobně svůj “rádoby volný čas” (s miminkem moc není) využívám pro další sebevzděláváníposlouchám audioknihy a procházím různé online kurzy, které vlivem aktuální situace jsou často nabízené zdarma či s výraznou slevou. Aspoň k něčemu ta pandemie koronaviru je dobrá! (nadsázka).

Všem v zahraničí držím palce, ať se co nejdříve setkají se svou rodinou v České republice. To je teď mnohem důležitější než jakékoliv další osobní, pracovní a cestovatelské plány.

Snadný tip, co udělej ještě dneska

Pokud jsi vlivem koronaviru přišel o práci a máš teď času nazbyt, doporučuji ti následující dva články plné tipů v krizové situaci: Užitečné zdroje a odkazy v době koronaviru a Co dělat — 35 známých freelancerů o podnikání a práci v nouzovém režimu.

Uvízl jsi (ne)dobrovolně v zahraničí kvůli koronaviru a rád by ses podělil o svůj příběh? Napiš mi a já ho přidám do pokračovacího článku. Anebo vlož do komentáře odkaz na tvůj blogový článek o koronaviru.

Hanka Šormová
Mezi mé 2 vášně patří psaní a cestování. Dneska ukazují svým klientům, jak pomocí toho prvního dosáhnout toho druhého. Ale především inspiruji lidi k tomu, aby nečekali na nějaké AŽ a své sny si plnili okamžitě. A nemusí se zdaleka jednat jen o cestovatelské sny.

Jsem autorkou eBooku 5 + 1 kroků, které tě zvednou z gauče do světa. Díky němu se začnou plnit tvé sny a sám se rozpohybuješ. Pro vášnivé cestovatele jsem sepsala na 80 vychytávek a tipů v eBooku Cestuj na pohodu a bez nervů, aby si šetřili čas i korunky na další cesty. A pro všechny nadšence do práce na cestách, kde už nemusí čekat na souhlas šéfa o dovolenou, mám krok za krokem návod v eBooku Z necestovatelky digitální nomádkou.

Můj příběh si můžeš přečíst tady.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů