Netradiční výlet do podzemí, který zaručeně zchladí pokožku i v parném dnu

“Víš, data si obvykle moc nepamatuji, ale jedno nezapomenu do konce života,” začíná své vyprávění Mirek. Snažím se v bahně a kamení najít pohodlnější místo na sezení a jsem zvědavá, co bude dál. “Doba ponoru byla naplánovaná na 1,5 hodiny. Plazím se pár metrů po břiše vodou a s úlevou sklouzávám do prvního sifonu. Proplouvám, tedy spíše prolézám místy, které znám už od jara. Tady je kousek volné hladiny. Ty dvanáctilitrové láhve na bocích jsou příšerně těžký, a tak zase lezu po čtyřech. A už jsem u druhého sifonu, znovu sklouzávám po břiše pod hladinu, nízkou chodbou kamsi dolů. Tady se to vše kalí. Pomaloučku se plazím kupředu, kal, tma a najednou to nějak nejde dál…“ 

Ani nedutám a čekám, jak celý příběh skončí. Šťastně nebo se Mirek bude muset vrátit?

„Co teď, vrátit se zpět? Ležím v bahně na dně a uklidňuju se. Zhluboka dýchám, jen bubliny vydechnutého vzduchu ruší to absolutní ticho kolem mě. Ležím, přemýšlím a čekám. Najednou vidím, jak se do kalu zařízla nitka čisté vody a další a další. Musí tam být přítok. Po několika dlouhých minutách mi světlo odhaluje nízkou, velmi placatou, ale průleznou chodbu vpřed. Lezu ještě kousek a…”

A byla. Ne žádná malá tůňka, ale pořádný jeskynní dóm o rozměrech asi 10 na 15 metrů. 30. prosince roku 1984, kdy já jsem byla lidově řečeno ještě na houbách, Mirek objevil propojku mezi Býčí skálou a Rudickým propadáním, kde mizí Jedovnický potok z povrchu zemského. Tato propojka, neboli odborně sifon, se jmenuje Sifon potápěčů. Nachází se asi v půlce cesty mezi Předsíní (Možná znáš Dr. Wankelův popsaný Halštatský pohřeb v Býčí skále. Tak ten je právě odsud.) a Srbským sifonem.

Koukáme do Sifonu potápěčů

Tato místa nejsou mezi běžnými turisty známa. Dáno hlavně tím, že se sem prostě bez povolení nedostanete. Býčí skála, jedna z jeskynní v Moravském krasu, není běžně návštěvníkům otevřená. Pouze na pár dní jeskyňáři pořádají dny otevřených dveří. Ale ani při těch se nedostaneš do míst, kde jsem díky své práci mohla stanout já.

I když stanout je asi slabé slovo. Zrovna za Sifonem potápěčů mě čekalo (ne)příjemné zchlazení, když jsem poklekla na všechny čtyři a polo plazmo polo leže jsem se brodila 40 metrů dlouhým úsekem jedovnického potoka. Voda mohla mít tak 4 °C a venku bylo přitom krásná květnová sobota. Odhadem tak 25 °C. Ale co bych neudělala pro lásku ke své práci. Ostatně mě to i bavilo a už si domlouvám “jeskyňářské ferraty”, přecházení pod vodou položených žebříků. Ty tady nahrazují lávky a můstky.

Už se v tom koupu, brrr.

Jak jsem se tady ocitnula?

Řekla bych, že s dávkou štěstí, kusem své vyřídilku a velkým dílem mého entuziasmu pro psaní. Pro letní číslo Koktejl speciálu jsme chtěli něco netradičnějšího z podzemí. A mě nenapadlo nic chytřejšího (suprovějšího?), než si rovnou domluvit sraz s bývalým profesionálním a jeskynním potápěčem Mirkem. To jsem ještě netušila, že je dokonce objevitelem některých míst v Býčí skále.

Vzhledem k tomu, že o celém podzemním putování vznikla reportáž, tak tu neprozradím mnoho. Spíše několik poznatků, které mi výlet dal (a rozhodně nevzal). Rozhodně si nezapomeň koupit letní číslo Koktejl speciálu, anebo si předplať časopis na celý rok.

Amatérští jeskyňáři mají můj obdiv

Právě díky nadšení těchto podzemních nadšenců jsem se mohla podívat i za Potápěčský sifon do Úžiny předběžného konce (tam jsem se plazila). Vždyť po celý rok 1985 tady hloubili šachtu, kterou jsem proběhla za 20 sekund a stanula v Mirkem objeveném skalním dómu.

Nesmím zapomenout podotknout, že všichni jeskyňáři tady pracovali v jejich volném čase o víkendech a po práci. Všechen materiál si sháněli ze svých peněz – žádné granty, dotace. Neuvěřitelné, co zmůže nadšení pro nějakou věc. Ale asi jím rozumím, když se ohlédnu za svou prací, co jsem ochotna udělat pro dobrý článek, skvělou fotku a nezapomenutelný zážitek.

I když zrovna toto foto nebylo těžké zmáčnout.

Už tuším, jak se cítil Armstrong

Díky Mirkově vyprávění a možnosti se procházet v místech, kde by se počet návštěvníku dal počítat max na desítky osob, začínám chápat objevitele. A taky, proč objevitelé (jeskyňáři) se věnují své činnosti i zadarmo. Nu posuď, jak by ses cítil v situaci, kterou Mirek výstižně okomentoval: “Ohlédl jsem se a za mnou byly jen mé stopy. Za to přede mnou nikdy nikdo neprošel.” Asi takto nějak se musel cítit Armstrong na měsíci.

Netrpím klaustrofobií

Vcelku fajn zjištění. Sice jsem žádné podezření nepojímala, když lítání mám v oblibě. Vždy se při něm těším na to, jak se odlepíme od země (akorát při posledním do Amsterdamu si nepamatuji ani konec bezpečnostních instrukcí. Holt brzký ranní let udělal své.) Ale není nad to se v temných zákoutích na čtyřech přesvědčit, že nezačnu panikařit. I když těžko říci, baterky jsme vypnuli asi jen na 10 sekund a nebyla jsem tam sama.

Práce o víkendu není žádná otročina

Jak už jsem naznačila. Byla sobota, a to nádherně slunečná, a já vlastně pracovala. Ale dá se tomu říkat práce? Užila jsem si to moc a těším se na letní průzkum dalších jeskyní. 

Tak já se s tebou zvesela loučím.

A tobě, čtenáři, pokud je horko a moře je moc daleko, doporučuji navštívit nějakou z přístupných jeskyní. Zaručuji, že se ochladíš. Co třeba projížďka na řece Punkvě nebo vojenské tajemství v Jeskyni Výpustek?

Taky by se ti líbilo v rámci tvé práce psát reportáže z méně přístupných míst, hodně cestovat a mít každý den odlišný od předchozích? Pak se staň taky digitálním nomádem a já tě ráda povedu krok za krokem.

A pokud se ti líbil dnešní článek, nenechávej si ho pro sebe. Sdílej s kamarády. Vždyť nikdy nevíš, jak parné bude letošní léto 🙂 a kde se budou všichni chtít zchladit.