Jak jsem nezdolala nejvyšší horu Maroka Tubkal

Zkřehlou rukou zapínám mobil. 9:30 ráno, 14. března 2017 svítí na displeji. Jsem už 4 hodiny na cestě s nejlepším úmyslem zdolat nejvyšší bod severní Afriky horu Tubkal. Ale už teď vím, jak hluboce jsem přecenila své síly a neposlouchala rady zkušenějších. Zejména pak Hamida, který je našim horským průvodcem.

Vraťme se v čase o den zpátky. Po téměř dnu cestování stojím poprvé v životě na africké půdě. Vítej v Maroku. Počasí ale rozhodně neodpovídá mým představám o rozpáleném sluníčku. Na letišti usmlouváme přijatelnou cenu za půjčení auta a vzhůru do Imlilu, malé podhůrské vesničky. Mimochodem, už na letišti mám podezření, které se později mnohokrát potvrzuje, že to s marockou wifi a angličtinou nebude moc žhavé.

Už se blíží závěrečná sněžná stezka a mám toho plné zuby

V Imlil poprvé potkáváme Hamida, který se zdá být lehce zaskočen, že chceme Tubkal zdolat za jediný den. Obvykle turisté jdou pouze do refuge (chata v 3200 m.n.m.). Zde přespí a následující ráno zdolají vrchol a vrátí se do údolí.

My však Hamida ujišťujeme, že jsme fit a vše dáme. Upřimně řečeno, máme tak nabitý marocký program, že na nějaké spaní nemůže být ani pomyšlení. Ujednáno, domluveno, zaplaceno 500 DR (asi 50 EUR).

Příště trochu skromnosti, když lezeš na Tubkal

Vstáváme po čtvrté ranní, abychom v pět ještě za tmy vyrazili údolím vzhůru. Zde je nutné podotknout hned několik věcí:

• týden před odjezdem do Maroka jsem spala průměrně 3 až 4 hodiny denně
• při přeletu jsem spala špatně na letišti v Bergamu
• před cestou jsme nesnídali
• můj výškový rekord činil asi 2500 m.n.m.
• vzala jsem si jenom běžecké rukavice a jarní bundu

Tak tam jsem měla od chaty (refuge) ještě lézt…uaaah

Jak už asi, milý čtenáři, tušíš. Hrubě jsem se nepřipravila. Z nedostatku spánku odčerpaná energie, kterou jsem doplnila až na cestě jednou musli zmrzlou tyčinkou. Byť jsem měla asi šest svrchních vrstev a dvoje kalhoty s pohorkami, zima mi byla asi půlku cesty. O nezvyku na horský vzduch s méně kyslíku asi netřeba mluvit.

Kluci nasadili na začátku rychlé tempo a já se nechtěla zahanbit. Ach, kde jen byla trocha skromnosti a síla potlačit pýchu. Hlava se lehce točí, brýle se mi zamlžují od horkého dechu, jak ho nestíhám do příkrého stoupání popadat.

Chata je naše spása

Svítá. Mizí ve mně banán a nastupuje čas sněhu. Krystalky sněhu mi křupou pod nohama a já už jen bezmyšlenkovitě našlapuji. V duchu přemýšlím, jak obhájím, že zůstávám jen na chatě a vrchol, ať si lezou jiní. Naštěstí ani Tom už nechce nahoru.

Chata! Spása má. Ale ještě je kus cesty. Jen přidávám do kroku, abych následně zase ztratila síly a pocítila horskou nemoc. Zima se zakusuje víc a víc do propoceného oblečení. Konečně jsme tu. Vrhám se k jedinému radiátoru v místnosti a během následující hodiny na něm ohřeji pomalu i kalhotky. Ano, správně tušíš, že náhradní oblečení jsem si taky nenabalila.

Návrat do základny

Konečně teplíčko…bude opalovačka

Po vzchopení se nacvakáme několik desítek fotek a hurá dolů. Sluníčko konečně hřeje, odhazujeme oblečení. Cestou vyzpovídávám Hamida. Chudák. Dostala jsem z něho i názor na svobodné matky, sex před svatbou, život v horách a názor na Ramadán.

Je něco kolem druhé a jsme dole. Mačky nepoužity, ale nohy se třesou i tak. Nasedáme do auta a vzhůru do “doupěte prodejce orgánů” v Marakéši. Dělám si srandu, to byl jen náš první dojem z bytu našeho hostitele (couchsurfing). Ale o tom zase jindy.

A zde je výchozí základna…tam jsme spinkali

Zpětně musím přiznat, že jsem měla chuť si ustlat 20 metrů od chaty. Bylo mi vše jedno, chtěla jsem jen už spát a nevnímat. Asi tak vypadalo mé první setkání s výškou nad 3000 m.n.m. Tubkal jsem neobjala. Ale příště… Přespíme :). 

Pokud ses zasmál nad článkem, sdílej ho a lajkni. Zasměji se tak radostí i já.