Úniková hra jménem koronavirus Aneb neplánované návraty z ciziny

Úkolem hráčů v únikové hře je dostat se v časovém limitu z místnosti. Někteří z nás se neplánovaně stali účastníky v únikovce jménem koronavirus. Uvízli v různých částech světa a hledali často poslední možnost, jak se vrátit do České republiky dřív, než bude pozdě (než se zavřou hranice). V článku najdeš šest skutečných návratů z ciziny zapříčiněných pandemií koronaviru.

Nic není zadarmo, natož repatriační let

Mě naštěstí (anebo bohužel?) zastihlo uzavření státních hranic doma v České republice. Jiní toto štěstí neměli. Ať už z důvodů pracovních, nebo osobních byli v zahraničí a doslova z minuty na minutu se museli rozhodovat, zda tam zůstanou, anebo se nějak vrátí zpátky domů.

V minulém článku Co prozradily Češky o své situaci v zahraničí během pandemie jsem sesbírala devět příběhů děvčat, které v cizině z nějakého důvodu zůstaly. V tom dnešním jsem se naopak zaměřila na příběhy od těch, kteří se rozhodli vrátit. A to i navzdory řadě překážek, jakými například bylo:

• utracení množství peněz za propadlé lety,
• zanechání dodávky na jiném kontinentu,
• několikahodinová jízda autem skrz státy s nejistotou, že se každou chvíli někde zavřou hranice,
• čekání na repatriační let
• či návrat do ČR s vědomím, že tu nic nemám a jsem téměř bezdomovcem.

Přiznám se, že jsem si myslela, že repatriační lety probíhají vládními speciály a že jsou na náklady státu. I to byl jeden z důvodů, proč jsem hledala respondenty do tohoto článku. Chtěla jsem zjistit, jak to vlastně je. Sehnala jsem šest zájemců a všem položila ty stejné otázky:

• V jaké zemi jsi zrovna byl?
• Proč ses nakonec rozhodl vrátit zpět do ČR?
• Jaká byla cesta?
• Jaká byla opatření na letištích (kontroly), případně na hraničních přechodech?
• Řešil jsi nějaké další problémy s ohledem na nečekaný rychlý návrat?

Pokud tě stejně jako mě zajímá, co je to onen zmiňovaný repatriační let, zda za něj platíš, jak probíhá “ponávratová” karanténa, co dělat s dodávkou v Argentině, pak si vyber nějaký z šesti příběhů:

• Repatriační let Miriam Štolfové z Bali
• Úprková jízda ze Španělska od Loudavým krokem
• Neplánovaný návrat rodiny s dětmi z Kanárských ostrovů
• Petřiny strasti s dodávkou v Argentině
• O něco snazší odlet z Bali v podání Katky Hlůškové
• Návrat k “bezdomovectví” v rodině Kurákových

Repatriační let Miriam Štolfové z Bali

Už několik let pravidelně lítám v únoru na Bali. Obvykle tady trávíme celý měsíc, a pak se vracíme zpět na Slovensko. Nejinak tomu bylo i v únoru 2020.

Když jsme se dozvěděli o hrozící karanténě, samozřejmě jsme se chtěli vrátit. Ostatně jako řada dalších Slováků a Čechů na Bali. Bohužel pro řadu z nich to byl pořádný zásah do peněženky. Představte si, že si koupíte letenku, která je několikanásobně dražší než běžně (z 800 euro za zpáteční se stalo 1800 euro za jeden směr), a letecká společnost na poslední chvíli let zruší. Dají vám jen voucher. A takto se to zopakuje několikrát.

My jsme s partnerem měli letět s Thai airways. Den před odletem po nás požadovali potvrzení, že nejsme infikovaní koronovirem, což na Bali nebyl schopen nikdo vydat. Pokud jste neměli příznaky, nikdo vám totiž test neudělal. A na závěr to dopadlo tak, že nechali nastoupit jen Thajce a všem ostatním odmítli vstup do letadla. Takže jsme taky zůstali “viset” na Bali.

Druhý den (25. 2.) byl na Bali svátek Nyepi (něco jako Nový rok). Všichni mají být zalezlí doma a být potichu. Hodně se to kontroluje. Nešel ani tradiční průvod s Barongem. Vše skutečně utichlo a my jsme společně s dalšími Čechy a Slováky čekali na hotelu. Vytvořila se nás tu Česko-slovenská skupinka na WhatsAppu, která komunikovala s ambasádou. Snažili jsme se najít nějakou cestu do Evropy. A právě tady na WhatsAppu dne 27. 2. proběhla zmínka o repatriačním letu hned na další den 28. 2. Přihlásili jsme se, ačkoliv jsme netušili, jak to bude probíhat. Pár hodin před odletem nám přišlo potvrzení o letu e-mailem.

Neměli jsme moc informací (jen číslo letu), pouze nám napsali, ať v ten den přijdeme na letiště. V Denpasaru na letišti jsme sledovali repatriační let Francouzů. Dlouho se nic nedělo. Nakonec se vyhlásil i náš let do Rakouska. Samozřejmě jsme ho platili, neboť letadlo neletí na vodu. Dohodla se cena s aerolinkou (v tomto případě to byl Austrian) a ta se rozpočítala mezi pasažéry. Vycházelo to na 600 euro. Neplatili jsme ale dopředu, inkaso se stáhlo až po uskutečnění letu. Letenky se vypisovaly ručně na letišti.

Celý let jsme byli v rouškách. Nedostali jsme ani klasické jídlo, pouze dárkovou taštičku plnou svačinek. Let trval asi 17 hodin. Nikdo nám neprozradil, jak a co bude dál. Vystoupili jsme ve Vídni a uviděli pána s cedulí Slovensko. Ten nás dovedl k autobusu, do kterého jsme nasedli. Ani sám řidič ještě nevěděl, kam se dále pojede.

17hodinový let z Bali v rouškách. Foto od Miriam Štolfová

Nakonec to byly Piešťany, kde nás umístili do karantény v hotelu Granit. Měli to dobře zorganizované, vše bylo velmi profesionální. Na pokojích na nás čekaly další instrukce. Jídlo nám dávali před dveře a my si ho vyzvedávali v roušce. Třetí den karantény jsme dostaly pokyny o tom, jak to bude s placením. Platilo se 13 euro/osoba/den, což byla částka jen za stravu, ubytování bylo zdarma.

Pátý den karantény v hotelu jsme byli testováni. Sedmý den nám došly výsledky, že jsme negativní a hned jsem vyrazili domů. Teď už jsme u nás v Liptovském Jánu. Zpětně musím moc poděkovat hotelu Granit, jak se nám snažili pomáhat. Měli jsme tam dokonce vegetariánskou stravu.

Úprková jízda ze Španělska od Loudavým krokem

Byli jsme ve Španělsku, kam jsme se přesunuli po dvoutýdenním pobytu v Portugalsku. Každý rok vyjíždíme za teplem. Živíme se převážně on-line a tak si můžeme dovolit na 2-3 měsíce odjet ze země, aniž bychom tím ohrozili naše podnikání. Byli jsme tedy v zahraničí už dlouho před tím, než se z koronaviru stala hrozba i v Evropě.

Měli jsme původně v plánu vrátit se v druhé polovině března. Chtěli jsme si cestu zpátky domů prodloužit o několik dní a prozkoumat další města, kde jsme ještě nebyli. Byli jsme tam autem, protože máme malého psa a vzhledem k povaze naší práce potřebujeme mít po ruce také řadu speciálního elektronického a kuchyňského vybavení. A to se do letadla nevejde.

V den vyhlášení nouzového stavu jsme se rozhodli, že se vrátíme do České republiky okamžitě a nebudeme dál čekat. Zpáteční cestu jsme měli naplánovanou až o tři dny později. Jenže tu byla reálná šance, že mezitím zavře hranice Francie a my nebudeme mít kudy dojet domů. Ihned jsme se tedy sbalili (bylo pozdě odpoledne), zrušili všechny rezervace hotelů na plánovanou cestu domů a brzy ráno jsme vyrazili na cestu.

Jeli jsme z jihu Španělska, první noc jsme strávili těsně před hranicemi s Francií. Zastavili jsme asi po 14 hodinách jízdy (cca 1200 km) v hotelu, který byl zrovna poblíž. Původně jsme mysleli, že pojedeme domů několik dní, ale nakonec jsme to zvládli za pouhé dva dny. Druhý den ráno jsme nasedli do auta a ze severu Španělska jsme dojeli do Prahy přes Francii a Německo na jeden zátah (cca 1500 km), pouze s přestávkami na toaletu a občerstvení.

Všechny hraniční přechody byly otevřené, ale měli jsme velké štěstí. Vyrazili jsme opravdu za pět minut dvanáct, protože se nám hranice doslova zavíraly za patami.

V den, kdy jsme vyjeli ze Španělska do Francie, vyhlásilo Španělsko omezení vycházení a začalo uzavírat hotely. To samé Francie pouze den poté, co jsme zemí projeli. Jediná kontrola, kterou jsme absolvovali, byla na českých hranicích. Tam nám změřili teplotu a dali letáček s informacemi o koronaviru.

Zpětně jsme řešili rušení rezervací hotelů. Zatím nám tam pořád visí okolo 8000 Kč. Nikdy jsme ale neviděli tak prázdné dálnice, jako na této cestě domů. Za celou dobu jsme ani jednou nemuseli zpomalit a v České republice jsme od hranic až do Prahy potkali všeho všudy tři auta.

Neplánovaný návrat rodiny s dětmi z Kanárských ostrovů

Jsme digitální nomádi s třemi dětmi. Na zimu jsme opět naplánovali Kanárské ostrovy, které milujeme a chceme je postupně prozkoumat celé. V půlce ledna 2020 jsme odletěli na Fuerteventuru. V té době byl koronavirus “pouze” v Číně. Zprávy jsem nesledovala, nezajímalo mě to. Soustředila jsem se na péči o děti a na vzdělávání nejstaršího, který je v první třídě.

Manžel zprávy četl a občas mi říkal, co je nového. Během našeho pobytu se objevil virus na výletní lodi. To bylo zajímavé, protože jsme na Fuerte bydleli v Puerto del Rosario a 3x týdně sem připlouvala výletní loď plná německých důchodců a rodin s dětmi. Později se frekvence snížila na 2 lodě za týden, ale nevím, jestli to souviselo s virem.

V půlce února jsme se podle plánu přesunuli na La Gomeru. Připluli jsme trajektem do San Sebastiánu, kde právě probíhal první večer karnevalu. Oslavy karnevalu trvaly 14 dní. Po karnevalu nastalo období klidu, které jsem ocenila. Když jsem slyšela zprávy o tom, že Češi berou obchody útokem a vykupují mouku a toaletní papír, smála jsem se a ťukala si na čelo. Později mě smích přešel.

12. března jsem ještě byla s dětmi na pláži, ale v San Sebastiánu už začalo vzrůstat napětí. Od pátku 13. byl zavřený park a školy. A od neděle 15. začal platit zákaz vycházení. Ten den jsme si ještě užili poslední výlet do nádherného vavřínového lesa v horách, a pak už jsme zůstali zavření v bytě.

Pláž na Fuerteventuře ještě v „dobách klidu“. Foto od Bára Kopecká

Na Kanáry jsme nebrali skoro žádné hračky a došel nám papír na kreslení (toaleťáku bylo v obchodech dost :D). Nakonec nás zachránila sousedka, která nám půjčila dřevěné vláčky a duplo po svých synech. Takže naši kluci se vrhli na hračky a my s Pavlem jsme měli prostor hledat informace a popřemýšlet, co dál. Dozvěděli jsme se, že vláda plánuje repatriační let z Tenerife do Prahy, tak jsme se na něj zaregistrovali a vyčkávali. Se zákazem vycházení skončila veškerá legrace a když jsme měli možnost návratu, využili jsme ji. Ve Španělsku se nesmí ani do přírody.

Potřebovali jsme se ještě dostat z La Gomery na Tenerife. Trajekty jezdily v omezeném režimu, ale nakonec jsme využili přesně ten spoj, na který jsme si před několika měsíci koupili lístek. Na Tenerife jsme přespávali jednu noc (původní ubytování jsme měli na 10 dní, ale to jsme zrušili a dostali celou částku zpět). Přes Airbnb jsme našli nové ubytování v malé vesničce na pobřeží. Starousedlíci z vesnice se na nás dívali dost nedůvěřivě, asi měli strach, že je nakazíme. Roušky na Kanárech skoro nikdo nenosil a ani se nedaly koupit.

Další den jsme vyrazili na letiště. Překvapilo mě, kolik lidí se stále vrací do svých zemí. Letiště bylo plné lidí (18. 3.). Autopůjčovna byla také nacpaná k prasknutí, všichni vraceli  auta. Pro Kanárské ostrovy (a mnoho dalších zemí) je odliv turistů ekonomická tragédie.

Do Prahy jsme přiletěli v noci z 18. na 19. března. Na letišti jsme měli přistavené naše auto. 14 dní jsme strávili v karanténě v paneláku, pak jsme se přesunuli na chalupu na Vysočinu. Příznaky koronaviru jsme neměli, ale pro jistotu jsme se s nikým nepotkali. Už tři měsíce jsme neviděli rodinu ani kamarády.

Ekonomicky nás to zatím nezasáhlo, Pavel pracuje v IT a já jsem na rodičovské. V mnoha ohledech jsme měli štěstí, návrat přímým letem přes dvoje zavřené hranice pro mě byl doslova zázrak. Náš repatriační let byl zdarma. Pokud jsme měli virus, nákaza u nás proběhla bez příznaků. Jsme za to všechno vděční.

Petřiny strasti s dodávkou v Argentině

Když vypukl koronavirus, byli jsme zrovna Argentině. V Jižní Americe jsme od listopadu. Měli jsme v plánu cestovat a zároveň pracovat na dálku. Rozhodování, zda se vrátit, nebylo jednoduché. Přeci jen jsme si jeli splnit sen a nechtěli jsme se ho jen tak vzdát. Nakonec jsme se jednou ráno probudili, našli letenky a rozhodli se.

V Argentině byla opatření přísnější než v Čechách. Lidé mohli chodit pouze na nákupy a do práce pouze do 14. hodiny. Při výjezdu a vjezdu do měst byli lidé kontrolování a vpuštěni pouze ze závažných prokazatelných důvodů. Byla zrušena veškerá veřejná doprava včetně vnitrostátní letecké přepravy. Kromě státních hranic se začaly zavírat i regionální hranice. Cizinci a zejména Evropané se stali “nepřáteli”, a tak někteří raději nevycházeli vůbec. Vidina toho, že takhle budeme uvězněni několik měsíců nakonec rozhodla o návratu. Kromě toho našim hlavním důvodem, proč jsme jeli do Jižní Ameriky, bylo cestování, kterému je na několik měsíců konec. Utráceli bychom zbytečně naše našetřené peníze.

Cesta domů byla stresující zejména na samém začátku. Z Buenos Aires už nelétala téměř žádná letadla, a tak naší jedinou možností bylo vrátit se do Chile. Znamenalo to, že musíme přejet hranice, což by za normálních okolností nešlo. Měli jsme naštěstí vyřízené chilské občanky a z ambasády nám potvrdili, že můžeme přejet. Dalším problémem byly letenky. Našli jsme sice letenky hned na další den, ale bohužel nešli zakoupit z žádné z šesti kreditních karet, které jsme zkoušeli. A tak nám nezbývalo než doufat, že ještě bude na tento let místo, jakmile dorazíme na letiště a koupíme je osobně. Čekala nás cesta dlouhá 1200 km vlastním autem do Santiaga de Chile, která nám zabrala cca 18 hodin díky kontrolám v Argentině.

Než jsme dojeli na hranice, zastavili nás osmkrát na policejní a lékařskou prohlídku.

Nezbytností bylo potvrzení od argentinské ambasády o povolení k průjezdu země. Na čerpací stanici s námi jel policejní doprovod, protože cizinci měli tankování zakázáno. V Chile jsme porušili zákaz noční jízdy, abychom se dostali co nejdříve na letiště. Měli jsme štěstí. Naše místa byla ještě pořád zarezervována, a tak jsme si mohli letenky koupit na místě.

Během cesty na letiště jsme řešili problém, co udělat s autem, které jsme si v listopadu v Chile koupili. Nebyli jsme jediní. Chilani se chopili příležitosti výdělku a začali nabízet uskladnění auta. I my jsme této možnosti využili a domluvili si předání auta přímo na letišti. Chile je naštěstí tak byrokratické země, že prodej auta bez našeho svolení nejde.

Po celém dni čekání nakonec naše letadlo jako jedno z mála odletělo. Letěli jsme přes Madrid do Frankfurtu, kde nás čekalo další denní čekání na autobus do Česka. Na žádném z těchto letišť nebylo žádné opatření. Většina letů byla zrušena, a proto tady nebylo moc lidí. Nicméně roušku na letišti měla tak polovina lidí, v letadle si ji většina lidí sundala úplně.

O trochu snazší odlet z Bali v podání Katky Hlůškové

V lednu jsem byla jsem s přítelem na Filipínách. Poté jsme plánovali zůstat únor a březen na Bali. Oba podnikáme online, takže to pro nás nebyla jen dovolená, ale kombinace práce s užívám si tepla, pláže a kokosů.

Rozhodli jsme se vrátit zpět z Bali do ČR o 2 týdny dřív, protože situace se v celém světě začala horšit. Postupně se kolem nás zavírala letiště, některé aerolinky začaly rušit lety. Už v únoru nám zrušili zpáteční let, který měl být přes Čínu, kupovali jsme si teda nové letenky přes Bangkok na 3.4. Ty jsme ale ještě přesouvali o těch 14 dní dřív. Naštěstí to šlo bez problému a bez poplatků.

Hlavním důvodem dřívějšího návratu bylo především moje těhotenství. Nechtěli jsme, aby se například stalo to, že by nám před odletem zavřeli letiště, nebo z jiného důvodu nedovolili odletět, a uvízli jsme v Indonésii na několik měsíců. V Česku se teď cítím bezpečněji, jsme nablízku rodině, žijeme v lese u Brna a mám po ruce svou doktorku. Je mi to příjemnější než být v nejistotě v zahraničí.

Ticho před bouří na Bali. Katka s kamarádkou cvičí jógu v Canngu. Foto od Katky Hlůškové

Z Denpasaru jsme letěli s jedním přestupem v Bangkoku do Vídně. Situace na letištích nebyla nijak extra komplikovaná. V té době bylo Rakousko riziková země, ze které když se vrátíš, tak musíš dodržet 14 dní karanténu. Kdokoli, kdo by pro nás přijel, by musel být v karanténě s námi. Proto jsme řešili, jak se z Vídně dostaneme domů do Brna bez ohrožení dalších lidí.

Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme si objednali z vídeňského letiště taxi, které nás zavezlo až k českým hranicím. Na letišti jsme se stihli seznámit s dalšími dvěma Čechy, takže jsme si náklady za taxi (cca 120 euro) rozdělili. Přes hranice jsme museli přejít pěšky. Nebylo to nic příjemného. Sice to bylo asi jen 300 metrů, ale zrovna byly 4 stupně nad nulou a my v lehkém letním oblečení z Indonésie. Za hranicemi už na nás čekali moji rodiče, kteří nám přistavili druhé auto, kterým jsme sami odjeli do Brna. Tam jsme se o samotě “karanténili“ 14 dní.

Na celé naší zpáteční cestě v podstatě žádné další kontroly neprobíhaly, vyjma jednoho měření teploty. Když jsme přiletěli do Vídně, ještě v letadle jsme vyplňovali prohlášení o tom, kam jedeme, kde budeme v karanténě, osobní údaje, apod. Z letadla jsme vystupovali asi půl hodiny, protože nás pouštěli jen po 5 lidech. Ty papíry si celníci shromažďovali a to bylo vše. Nepřišlo mi to jako nic extra průkazného. Papírů se jim tam hromadily kopce a spíš to vypadalo, že v tom nemají přehled. Co nás překvapilo více, tak fakt, že policie a celníci na letišti ve Vídni neměli žádné roušky.

Popravdě, čekala jsem, že návrat bude komplikovanější, ale překvapivě šlo vše hladce. Zároveň jsme z Bali vezli 2 kufry s ratanovými kabelkami pro kamarádky a nějaké navíc, které chci v létě rozprodat. Takže jsme se s přítelem trochu obávali, aby nám je na nějakém letišti nezabavili nebo abychom je nemuseli proclít. Nikdo to nikde ale neřešil.

Návrat k “bezdomovectví” v rodině Kurákových

Vrátila jsem se s rodinou z Thajska, kde jsme žili posledního půl roku. Trochu jsme cestovali, trochu dovolenkovali, trochu pracovali. Jsem copywriterka, takže mohu psát odkudkoliv.

Pro předčasný návrat jsme se rozhodli v lednu, kdy to v Asii kolem epidemie nevypadalo dobře. S manželem jsme si řekli, že v Evropě bude asi bezpečněji a koupili zpáteční letenky. To jsme ještě netušili, jak se to celý zvrtne.

Do ČR jsme přiletěli Aeroflotem přes Bangkok a Moskvu týden před tím, než se uzavřely hranice. Let byl v pořádku, čekali jsme kontroly, měření teplot, celníky ve skafandrech, v tu dobu bylo ve všech médiích plno fotek… No a realita taková, že nikde nic. Naši známí letěli přes Singapur a Mnichov a taky psali, že vůbec nikde nic. Jediný, co je při kontrolách zajímalo, byl bublifuk, který jsem zapomněla dcerce v baťůžku, jinak opravdu nic. V tu dobu neměl nikdo ještě ani roušky, teploměr jsme neviděli ani jeden.

Když Peťa slavila s rodinou vánoce pod palmami, zdaleka nemohla tušit, jak se svět obrátí vzhůru nohama. Foto od Peti Kurákové

Plán v ČR byl takový, že navštívíme rodiče, vezmeme si pár krabic, auto a pojedeme do Španělska. Že se zkusíme zabydlet tam, když nám nevyšla jihovýchodní Asie. A než jsme se stačili rozkoukat, tak bylo po plánech i cestě.

Měli jsme už zarezervovaný byt v Malaze přes Airbnb. To nám naštěstí vrátilo plnou částku do druhého dne. Co řešíme doteď, jsou stornované letenky u Smartwings do toho Španělska. Zatím nám nevrátili nic, oznámili pouze, že nám dají jakési poukazy. Tak uvidíme, jak to celé dopadne.

Ovšem náš největší problém spočívá zcela v něčem jiném. Tuto cestu do Asie a zabydlení se tam, jsme plánovali skoro 3 roky. Chtěli jsme tam zůstat delší dobu, takže jsme v České republice vše kromě auta a pár krabic s osobními věcmi rozprodali. S nečekaným návratem jsme tak doslova uvízli u tchyně v obýváku na gauči. Naštěstí se nám díky sociálním sítím povedlo sehnat pronájem hezkého domku na Moravě, kam se nyní po měsíci u rodičů stěhujeme. Je to jen na přechodnou dobu, protože vůbec nevíme, co bude dál. Ostatně asi jako všichni.

Máš nějaký podobný příběh o neplánovaném návratu z ciziny? Poděl se o něj do komentáře anebo mi napiš na hanca@nanomadskestezce.cz a já ho s radostí zveřejním.