Bukurešť: Město kontrastů i nenadálých překvapení

Výlet do Rumunska jsem letos určitě neplánovala a rozhodně ne v tak velkém stylu, jak se mi zadařilo. Ale za to mohu děkovat jen své práci. Když Verča hledala záskok za sebe na akci Experience Bucharest (sraz TOP světových blogerů a králů sociálních sítí), koukla jsem do diáře a neváhala ani chvíli.

A nelituji, byť Bukurešť se v očích, nás Čechů, může jevit jenom jako další ze socialistické měst na Balkáně. Neříkám, že tu není patrný vliv socialistické výstavby, ale architektura a její kontrasty mě značně překvapily. A o nich bude i dnešní článek. Teda pardon, jen fotoreportáž, neboť za posledních X dnů se cítím nějak “vypsaně”.

Já jsem bydlela ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Super, bazén i sauna v ceně pokoje. Nicméně ani ne 5 minut chůze od hotelu jsem viděla jiný – na pohled nový a zachovalý. Inu posuď na fotce sám.

Ale nikdy nebyl otevřen. Proč? Koukni znovu na fotku. Vidíš ten pavlačový dům v pozadí, tak ten je toho příčinou. Panují obavy, že se zřítí. Taky se ptám, proč ho nezbourají?

Ale takových “veselých” míst je tu celá řada a rovněž v centru. Nedaleko nikdy neotevřeného hotelu výše je ulička, kde je pozlacené průčelí nějaké administrativní budovy. Vše zrestaurované, jak vidíš na následující koláži. Ale co není hned vedle, opět něco, co by se mělo nazývat domem. Ale mně to připomíná posprejované průčelí v některých brněnských podchodech. Včetně onoho autentického zápachu, co se tam line. Ale veřejné záchodky tu nikde nevidím.

Ještě mám jeden příklad, a to dokonce ze života zvířat. Kráčím si tak z Univerzitního náměstí po bulváru Nicolae Balcescu směrem na Staré město. Za sebou jsem zanechala národní divadlo i se sochou o rumunského umělce Luca Caragialeho. Nalevo se kochám nemocnicí Colţea. Kdybych si na internetu nepřečetla, že jde o nemocniční budovu, ani bych tomu nevěřila.

Už jsem tu šla několikrát, tak změním plán a zabočím do postranní uličky. “Dobrotivé nebe!” anebo “Děkuji za nápad!” bych zvolala. Tam vidím rozbitou celou střešní část domu, tu chybí skla v oknech, tam je smetiště hned u balkónu. Ale všude se tu očividně žije podle záclonek v okně.

Ale co to, něco vyběhlo z odpadků a drápe se to po cihlách vzhůru.

Správně, milí potkánci. Přistupuji a cvakám jednu fotku za druhou. Ne, že by prý neběhaly i na Olšanech u nás, ale proč nezdokumentovat vše, že? Po chvíli ale má dokumentární činnost ustává, neboť po celou dobu mě propalují oči místní minoritní (majoritní???) skupiny jistých občanů. Tak raději v poklidu odcházím vstříc dalším památkám.

Rozhodně nechci nikoho z místních urazit. Ve městě je spousta krásných a udržovaných památek v neoklasicistickém slohu, pravoslavné i protestantské kostely, fontány na náměstí Urinii i druhá nejvyšší administrativní budova světa po Pentagonu – budova rumunského parlamentu. Ale o tom si přečtete v každém průvodci. Já vás radši zavedu někam, kam ani místní moc nechodí. To mi prozradili sami, nevymýšlím si. 🙂

Anitou jsem spolu s dalšími blogery byli zavedeni na místo hned 4 hřbitovů. Ten židovský byl v sobotu zavřený. Věděli jste, že před válkou v Bukurešti tvořila židovská komunita téměř 17 %, dnes je to něco lehce pod 4 %. Částečně za to může odchod do Izraele, a pak i neslavná část dějin v letech 1939 až 1945. Ostatně o návštěvě Osvětimi jsem psala zde (jen pro silnější žaludky). My ale míříme do Bellu cemetery.

Tuto fotku náhrobku jsem sem umístila kvůli demonstraci pro nás asi podivných zvláštností v Rumunsku. Nejen, že jejich pravidla, co se má stát po pohřbu, jsou tak komplikovaná, že si místní musí volat na úřady (musíš nosit vodu co den po 40 dní, jídlo se tuším umísťuje doleva na hrob, atd.), ale co víc – opravdu vtipné náhrobky. Pardon, to zavání lehce černým humorem. Ale pravdou je, že si vybíráš a postavíš svůj hrob ještě za tvého života. Morbidní, že? Viděla jsem řadu náhrobků, kde byla svatební fotka manželů a pod nimi vytesaná data narození s pomlčkou a místem pro úmrtí.

Legendy o sochách a skrytém tajemství na náhrobku první ženy na Sorboně Julia Hasdeu (žel, umřela na tyfus už v 19) si nechám na jindy.

Šikovnější z vás dokáží skrytý poklad na Juliině náhrobku vyčíst z fotky.

Poslední cesta mojí Bukureští povede konečně za zelení. Alespoň já jsem spíše tvor do přírody, než do betonových džunglí městských ulic. Oblast Văcărești se nachází na jihovýchodě dvou milionového velkoměsta a většina místních tam nikdy nezavítala. V 80. letech se tu měl megalomansky budovat zábavní park, pak místo tuším skoupil nějaký bohatý Australan nebo snad Rakušák?

Ať tak či onak, ještě nedávno zde na divoko bydlela cikánská rodina se svými 11 “vlčími dětmi”. Proč píšu vlčími? Náš pan průvodce nám povídal, jak nechodili do škol, lovili zvířata a hráli si v bahně. Doslova seděli na vrcholu potravní pyramidy pro tuto oblast.

Podíváš se taky do Bukureště? Už dávno to není zaostalé město na Balkáně, roste na významu. Ostatně akce Bucharest Expirience dokazuje, že místní mají zájem město pozvednout výše.

Nepodíváš? Nevadí, stačí, když článek lajkneš a nasdílíš pro potenciální návštěvníky města. Až najdeš čas a vyrazíš do Rumunska, pak přibal i průvodce:

Romania & Bulgaria průvodce Lonely Planet

A závěrečná fotečka:

S Debbie z http://theplanetd.com/, opravdu milá (světová) blogerka
Hanka Šormová
Žena na cestách je mé druhá já. Ráda provázím a ukazuji druhým, jak zanechat listování atlasem světa a měnit si jejich cestovatelské sny ve skutečnost. Můj celý příběh si přečtěte zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *