Zvednutý palec Aneb Nelehký život (ne)stopařky

“Nikdy nesedej na motorku,” říkávala mi maminka. Sedla jsem… “V žádném případě nesedej k neznámým lidem do auta, žádné stopování” zněla další z dobře míněných rad. Tu jsem dodržovala až do ono osudného dne a mého z dalších nenadálých nomádských nápadů – do pondělí 27. března 2017, kdy jsem se poprvé vydala na svůj stop Evropou. Jaké bylo mé stopování?

Jsem poloprofesionální bezdomovkyně

Slovo dalo slovo a já spolu s Jakubem vyrážím z Brna stopem na vysněný Gibraltar. Tušení, že stopování není jenom o zvednutém palci a mávání cedulkou s vysněnou destinací, se naplňuje záhy. Adrenalin se vystupňuje hned první noc, kterou trávím na železniční stanici kousek za Vídní.

Nejsem dívka z cukru, stanový tábor s latrínami mi cizí rozhodně není, ale spát v letním spacáku na zemi při nula stupních bych už rozhodně nikdy nechtěla. Nechápu, jak to ti bezdomovci zvládají.

Při stopování jsem málem umrzla ve Vídni

Ten úsměv je jen kvůli fotce, realita byla krutější (rozuměj: zamrzlejší)

Zima mě dožene až na záchodky na místní benzínce. Ani tam s drkotáním zubů a ohřívání zkřehlých prstů pod vodou z kohoutku nevydržím a přesouvám se do útrob samotné benzínky. Při horké čokoládě tak trávím první noc na stopu. Rovnou podotýkám, že není jediná probdělá. Vyzkoušela jsem si i spaní na přebalováku pro miminka.

Celkem brzy pochopím, že psát cedulku se jménem města na větší vzdálenost než 200 km nemá smysl. Brzy dochází i na velice srandovní cedulky typu A35 a šipka doprava. Nějak se prostě na rozumnější spot na dálnici kousek od vás dostat musíte, na nájezdu nejde stát věčně. Hm, stála jsem i na dálnici za mýtnou bránou a to se opravdu nemá. Také se to panu správci nějak nelíbilo a slušně nás vykázal.

S velkým překvapením se dostopuji až do cíle

“Štěstí přeje připraveným,” nebo “Když se štěstí unaví, sedne i na vola,” se lidově říkává. V mém případě jde hovořit jedině o druhé variantě. Po pěti a půl dnech se úspěšně dostávám do Barcelony. Cílem byl sice Gibraltar, ale zvolila jsem tak hloupě trasu, že už prostě není čas. Dojet se dá kamkoliv, ale musíte mít opravdu jen ten čas.

 Dobře, uznávám, že za Štrasburkem bylo teplo i na opalování…i tak už jsem se cítila zmoženě

A ptáš se, proč na vola? Inu, už čtvrtý den ztrácím spacák někde u Mulhousena a můžu se modlit, že studené fronty mě ve Španělsku nesemelou nemocnou do postele. I když se to zdá být paradoxní, zatímco v České republice je počátkem dubna krásných 24 °C, já klepu kosu ve dvou kalhotách a bundě za hranicemi Španělska. O mé trase Brno – Vídeň – Salzburg – Mnichov – Karslruhe – Štrasburk – Mulhousen – Lyon – Montpellier – Barcelona se jako rozumné spojce ČR – Španělsko taky mluvit nedá.

Štrasburk opravdu v plánu nebyl, ale tak proč se po něm neporozhlédnout

Každý příběh má své ponaučení – Na co myslet při stopování

Čeká mě ještě cesta zpátky domů, ale už teď mohu prohlásit několik ponaučení pro příště:

• necestovat v březnu, chce-li člověk spát venku – nebo si aspoň nabalit teplejší spacák a neztratit ho
• kartiček se jmény měst více – jeden nikdy neví, v jaké “díře” skončí
• trpělivost růže přináší – i ze sebe beznadějnějšího místa se po dostatečném časovém intervalu dá dostat, ale do velkého města raději nezajíždět
• stopování je životní styl a zábava – hlavně vtipnými cedulkami a máváním pobavíš řidiče, neztrácej nikdy optimismus
• opravdu není od věci si vzít reflexní vestu – obzvlášť chceš-li stopovat po tmě na výjezdech na dálnici
• kamioňáci si rádi popovídají – přídavkem získáš možnost vypít láhev Amarrete a přiopilý spát v korbě náklaďáku

Toto je to magické místo, co mě táhlo… Ale chtěla bych ho vidět bez jeřábu

Hlášky jedné stopařky

Držte mi palce, mám 6 dnů na to, abych dojela domů z Barcelony. Tentokrát pojedu raději na Rozvadov a přes Prahu. Jako bonus přidávám pár hlášek z cest, za které by se nemusela stydět ani pravá blondýnka.

Stojíme na x tém místě v Německu. Já: “Jéé, tady je to pořád samý meďour na silnicích. Fakt divné.” O kousek dál, když studuji mapu: “Hmm, Basilej, to je Německo nebo už konečně Francie?” Jakub: “Švýcarsko.”

Nadšená, jak se konečně naše stopování hýbe směrem ku Francii: “Dneska vidíme SPZky s D a F. Zítra už to bude konečně ES.” Jakub: “Vážně chceš být v ES?” (Pozn. autorky: ES je označení pro Estonsko.)

“Ve Francii jedem taak rychle a to je to tak velká země, když to porovnám s našim stopem ve Švýcarsku.” Jakub: “No jo no, až na to, že přes Švýcarsko jsme vůbec nejeli.”  (Pozn. autorky: Já se ale vážně přeřekla a nechtěla jsem říci Švýcarsko, ale Rakousko.)

Kromě spánku a pokecu s kamioňáky bych se v něm už i ráda svezla

Závěrem se můžeš pokochat trasou z Prahy do Barcelony v mém podání (pro upřesnění: já jela až z Brna, takže o pár km méně). Proč vše dělat jednoduše a napřímo, když to jde složitě a oklikou. 🙂 Pro více fotek a další zážitků mrkni na mou FB page, nebo si mě rovnou přijď poslechnout na přednášku s promítáním fotek ze všech posledních cest.

Jak jsme to tedy nakonec projeli? Mapa ze stopování napoví

Protože jsem jela stopem přes víc zemí, tak jsem si průvodce na cestu nevzala. Ale příště na Jih Španělska jedině s kvalitou. Nezapomeň si ho vzít ty:

Taky jsi už stopoval? Pak se poděl o své zážitky z cesty do komentářů. A jestli stopování fandíš, nezapomeň lajknout a sdílet pro kamarády.