Trvale udržitelné cestování: Sice nezní sexy, ale má smysl

Neboj, nechci psát o plastech ani brčkách, ačkoliv to v souvislosti s cestováním vyskakuje snad téměř všude. Samozřejmě plasty a celkově odpad úzce souvisí s pojmem trvale udržitelné cestování, ale za ním se toho skrývá mnohem víc. Čím víc cestuju, tím častěji myslím na odkaz příští generaci. Jak tedy trvale udržitelné cestování vnímám já?

Nic naplat, cestování se stává dostupnějším pro stále víc lidí, alespoň tady v Evropě, a často lezeme i tam, kam bychom nemuseli. Částečně za to může snadný přísun informací na internetu, ale rovněž tomu napomáhají levné letenky. Dochází tak k masovému rozvoji turistiky, což zanechává mnohdy nesmazatelný otisk v přírodě a lokální kultuře.

Ovšem není cestování jako cestování. Pokud se řadíš mezi uvědomělé cestovatele (a ne zhýčkané turisty), pak by ti neměl být pojem trvale udržitelné cestování cizím. Přesnou definici tohoto spojení ti tu nenapíšu, pouze náhled na to, jak jej vnímám já a jak se promítá do mých cest.

Jak jsem utrpěla šok v Maroku

Nikdy jsem neměla tendence plýtvat s energiemi, jídlem, vodou ani rozhazovat odpadky kolem sebe. Bylo jedno, zda doma v ČR či v zahraničí. Na druhou stranu, nějak extrémně jsem se o problematiku davové turistiky a zanechávání stopy v cizích kulturách nezajímala. Až do návštěvy Afriky v září 2017.

Spolu se třemi známými jsme odjeli na cca měsíc nomádit do Maroka. Jedna z prvních zastávek vedla do berberské vesničky Amoknari nedaleko přímořského letoviska Agadiru. Bylo tu krásně, rodina nás přibrala mezi sebe. Dokonce jsme navštívili pravou berberskou svatbu a trůnili na tureckém záchodě. Ačkoliv se k nám chovali moc pěkně, čekal mě tu šok. Ani ne tak kulturní, jako spíš odpadkový.

Teď budu možná kapku nechutná. Ale představ si, jak vyjdeš asi 5 metrů od domu. Kolem tebe pobíhají slepice, kozy a malé bosé děti. A hned vedle nich se válí halda čehosi. Přijdeš blíže a co nevidíš – toaleťák, kosti od oběda, zbytky dioptrických čoček a taky použité tampóny. Je sice fajn, že jsem jedla kuřecí z volně pobíhajícího chovu. No ale na čem ta drůbež pobíhala a zobala zrní?!

Nemám to Berberům za zlé. Oni si to neuvědomují a zatím neměli šanci se dozvědět a hlavně poznat něco jiného. Mně to aspoň otevřelo oči. Ani jsem nemusela jet na pověstné “plastové pláže” do JV Asie. Od té doby si mnohem víc uvědomuji fakt, že příští generace už nemusí mít to štěstí se koupat v čistém moři, běhat po lesích bez odpadků, atd.

To zdaleka nemluvím o dalších problémech typu nepochopení místní kultury, týrání zvířat v zajetích, nedostatku vody v zemích třetího světa. Dovolím si teď zacitovat věty z Pájina článku (odkaz bude níže):

Tušil jsi, že v Íránu dochází voda? Že v Indonésii téměř nefunguje svoz odpadu a země se tak topí v plastu? Že většina thajských sloních azylů udržuje slony klidné díky alkoholu (vodce)?

Co s tím? Je trvale udržitelné cestování řešením?

Je na každém z nás, jak s těmito smutnými fakty naloží. Mně třeba osud dětí mých dětí (a možná už přímo mých dětí) není lhostejný. Začala jsem se víc zajímat o problematiku:

• Minimalismu – Potřebuju fakt všechno, co se mi v obchodě zalíbí?
• Zero waste – Jde tento obal nahradit nějakým ekologičtějším?
• Vzdělávání zemí třetího světa – Dostala se mi možnost tu a tam vypomoci neziskovce Green Books. Česká organizace pod vedením Petra působí v Indonésii a snaží se zábavnou formou vzdělávat děti v oblasti ekologie. Skrze mladé pak informují dospěláky o nutnosti dělat něco pro planetu.

Zatím nemám své kovové brčko na vícero použití. I ten plastový sáček občas použiju. Nikdo nejsme dokonalý a extrémy čehokoliv obvykle nepřináší dobrotu. Ale snažím se nad tím přemýšlet – doma i na cestách. Na základě toho vzniklo mé “pětero“ – pět pravidel pro mé udržitelné cestování.

Mých 5 pravidel trvale udržitelného nomádění

1) Studuju místní kulturu a tradice

Ačkoliv jsem totálně neplánovací typ cestovatele, seznámení se s pravidly, kulturou i problémy daného místa (země) je podle mě jedním z prvních kroků trvale zodpovědného cestování.

Když se někde nosí delší rukáv, tak já milovnice sukní si ho holt vezmu. Pokud se mi něco nelíbí, tak do té země nejedu. Jeden z důvodů, proč stále odkládám návštěvu Íránu. Ženy by tady měly nosit šátek na hlavě, a to dokonce v hotelových prostorách. Na to zatím nemám, ale nechci je urážet, tak tam nejedu. A ano, byla bych ráda, kdyby na oplátku cizinci dodržovali naše česká pravidla…

2) Podporuju lokální ekonomiku

Když už mám utrácet a jít tak trochu proti smýšlení minimalismu, raději ty peníze dám do místní ekonomiky, zejména v rozvojových státech. Samozřejmě to tak nejde vždy – například při nákupu letenek. Ale při cestování po Kubě jsme dali přednost spaní u místních (tzv. casa particular) před nějakým hostelem z Bookingu. Případně využiju v Maroku couchsurfing a zaplatím místním Berberům za jídlo. Přímo jim, žádným prostředníkům.

I taxikáře jsme na Kubě podpořili nějakým tím pesem

Podobně je to i se stravováním. Sleduju, kam chodí místní a vyzkouším lokální podniky. Jednak zase dám peníze do oběhu domácí ekonomiky a za druhé, vynechám fast foody. Neberu si take-away a “jedu” v zero waste režimu.

3) Radši si pořídím fotku než další triko na památku

Ne snad, že bych byla taková minimalistka. Ale kdo ví, kde a hlavně kdo to triko šil, že? Nerada bych podpořila dětskou práci. Nehledě na to, že tamto pěkné tričko v Tanzanii s mapou Afriky bude dost pravděpodobně z Číny. A to nemluvím o špercích vyráběných ze zbytků zvířat – korály, krunýře a já nevím čeho, které jsou tak často v cizině k zakoupení.

Fotkou nikomu neublížím, nic neznečistím a maximálně naštvu sousedku od vedle, že jsem někde byla. I tomu se dá předejít. Fotku si na památku založím jen pro sebe a mou rodinu.

Ale přiznám se, mám dvě slabosti, které dělám při návštěvě každé destinaci. Koupím si magnetku na ledničku se smutným vědomím, že je beztak z Číny. Po návratu domů si pak danou zemi vyškrábu na své nástěnné mapě. Aktuálně mám zálusk na korkovou mapu Evropy. Autorkou je Zuzka Cabejšková a možná ji znáte z projektu Moje Česko.

4) Nepodporuju atrakce se zvířaty

Jak jsem předesílala výše, nikdy nevíš, jak je se zvířátky v dané zemi zacházeno. Z tohoto důvodu bych třeba nesedla na slona. Dlouho jsem tedy na Tenerife váhala, zda navštívit zdejší proslavený Loro park. Nakonec jsem se nechala přemluvit, že evropské regule nedovolí žádné týrání zvěře v zajetí. Navíc v areálu byly baby inkubátorky pro chov mláďat.

Dokonce jsem někde četla, že energetická náročnost na vypěstování dobře rostlého hovězího je snad stejná jako let letadlem. Ale nechci kecat. Vegetariánka nejsem, ale spotřebu masa mám minimální. Skoro nulovou! Takže můžu lítat… (Rozuměj: toto už je ironie. :))

5) Snažím se být dobrým příkladem

Například v tom Maroku. Snažila jsem o problematice třídění odpadů komunikovat s našimi hostiteli. Bavit se na tato témata a šířit nějaké povědomí. Nerozhazování odpadků, snižování obalových materiálů beru jako samozřejmost.

V neposlední řadě se snažím šířit povědomí i u nás doma. Sama sleduju organizace typu Trash Hero nebo články od Verči “Weef” Šubrtové, se kterou jsem měla dřívější rozhovor na Nomádské stezce.

Jestli ti není jedno, jak to s naší planetou za nějakou tu dekádu bude vypadat, tak pošli článek dál do světa. Ať si ho přečtou i tví kamarádi. Za jeho sdílení ti patří můj úsměv i dík!