Čím víc cestuju, tím víc dlabu na plánování a užívám si bláznivin

“Doprčic, já neletím z Vídně, ale z Prahy,” syknu v 11 večer při pohledu na letenku s pražským odletem v 8 ráno dalšího dne. “Hm, nedoručená zpráva. Asi mám blbé číslo,” ale nechává mě to úplně klidnou, že se mi nedaří se zkontaktovat s hostitelem ve Fátimě a dál si v autobuse procházím poznámky ke své práci. To se nějak vyřeší. To prostě dopadne dobře. Tak v tomto myšlenkovém duchu cestuju dnes, ale vždycky tomu tak nebylo…

Už je to let, kdy jsem četla článek o Matce tří dětí s úryvky typu:

1. dítě – Strávíte velkou část dne pouze pozorováním dítěte.

2. dítě – Strávíte část dne hlídáním, aby starší sourozenec nezmáčknul, nestrčil nebo neuhodil toho mladšího.

3. dítě – strávíte většinu dne ukrýváním se před dětmi.

V podobném duchu je celý zbytek vtipu o maminkách tří dětí (nejvíc na mě zapůsobila poslední věta o tom, co udělá 80 % mužů po přečtení článku). Něco  pravdy na tom určitě je, jako zatím bezdětná nedokážu dost dobře posoudit. Ale proč ho tady ale zmiňuju? Inu, úplně mi to připomnělo mě a můj cestovatelský vývoj z necestovatelky na digitální nomádku. Když jsem to začala líčit kamarádce, začala se smát a řekla, ať to hodím na papír. Tak jsem jen zaměnila papír za blog a výsledek právě čteš.

Z necestovatelky digi nomádkou

Rok 2007

Jedu reprezentovat ČR v matematice na olympiádu do Vietnamu. Vše je zajištěno organizátory, přesto to doma vypadá, že jedu snad umřít do neznáma. A tam? Sama nevylezu ani do bazénu na nádvoří 5* hotelu. Volný čas trávím zavřená na pokoji s knihou v ruce. OMG. Jídlo, co nevypadá jako kuře s bramborem, zdaleka obejdu. Nedejbože, aby to bylo něco exotického. To neznám, to je fujky.

Rok 2012

Díky staršímu bráškovi už jsem v Norsku byla, dokonce i ve Finska. Ale vše zařizoval on, já nedržela ani peníze v ruce. Ale teď jedu s tehdejším partnerem. Jenže s cestovkou. Ano, nomádka jezdila s cestovkou. Vše naplánované včetně jídla, přesto měsíc před odjezdem jsem lítala po obchodech a kupovala softshellové oblečení a před odjezdem převažovala zavazadlo, aby sedělo na kila přesně do limitů.

Rok 2014

Jede se do Skotska a pozor, poprvé bez cestovky. Kupujeme si letenky (mega předražené, za tuto cenu bych tam teď neletěla) a tam půjčujeme auto. Ale toho plánování. Trasa i kempy se ladí dopředu z České republiky. Div, že neobvoláváme kempy, zda tam můžeme dojet. Jelo se podle plánů a klaplo to. Živili jsme se jako typičtí Češi – konzervy, chleba,… Omluvou nám může být snad jen to, že je tam fakt draho.

S mým mladším bráškou na Isle of Sky

Rok 2015

Poprvé jedu sama do zahraničí. Ovšem opět s agenturou, co mi kompletně zařídila 14 denní jazykový pobyt na Maltě. Opravdu, dnes bych 20 EUR za taxík z letiště nedala a výlet na Etnu bych zvládla po svém. Ale pozor, poprvé jsem aspoň volala s agenturou a nějak si sama vykomunikovala dovolenou. Ale těch stresů, co jsem před odjezdem měla. A jídlo jsem vyřešila proteinovou dietou v pytlíčkách. :))

Rok 2016

Buch, bác. Asi se boří skála, tedy pardon, dominanta Malty Azure Window spadlo až o rok později. Ale dívka, co do té doby letěla asi 10 krát, si SAMA našla práci na Maltě, sehnala ubytko dopředu, koupila poprvé v životě letenky a vyřešila vše na úřadech. I v šílené ajině.

Tento rok ale zdaleka neskončil půlročním pracovním pobytem na Maltě. Možná urychlená výpověď vyvolala zkrat na mém mozku, ale cestování nebralo a nebere konce. Letenková akce střídá jedna za druhou. Couchsurfing je nade vše. Plánuju? Tak jako snažím se. 🙂 Ale dopadá to asi tak, že v den odjezdu do Verony končím v Lichtenštejnsku a v den návratu do ČR omylem spím v Bernu. Takže asi tak.

Rok 2017

Tak ten už je totálně neplánovaný. Snad postačí ilustrační historka: “V květnu jsem s kamarády plánovala Bali, nic víc. To jsme pak změnili za vlakový trip po Laosu a Kambodži a nakonec se koupili prosincové letenky na Nový Zéland. Nikam víc jsem nic neplánovala”. A jak to dopadlo už víš:

• hloupě jsem fotila vojáky v Izraeli
• bláznivě jsem chtěla vylézt a nedokončila výstup na Tubkal v Maroku
• promrzla při stopování do Španělska
• ocitla se na srazu světových blogerů v Rumunsku
• dobrovolničila v Portugalsku a pak hodnotila

Další úlety na zbytek roku 2017 si prozatím podržím v tajnosti.

Analogie k mámě 3 dětí

1. cesta

Mám číslo na vedoucího zájezdu a na ambasádu? Kontroluji letenky pravidelně měsíc dopředu a studuju zavazadlové limity. 14 dní dopředu kupuju cestovní pojištění. Koukáme se, co v zemi chceme vidět. Jsme děsně nervózní a denně pak informujeme rodiče, že žijeme a kde jsme. Platíme ubytka, přepravu a šetříme na jídle. Pas nedám z ruky.

2. cesta

Stačí mi číslo na cestovku. Letenky se koupí, zkontrolují a šmitec. Zavazadlo je ok, ale hlídám si jejich počet a tekutiny vevnitř. Zavčas kupuju pojištění přes internet. Prohlížím si obrázky, jak to tam vlastně vypadá. Rodiče informuju před odletem a po příletu, že se letadlo nezřítilo. Stále platíme ubytka, přepravu a šetříme na jídla. “Jj, pas jsem si balila.”

3. cesta

“Cestovka? Proč?” V den odletu ověřuju, odkud a v kolik, že to letím. Ok, v případě Ryanairu na jejich mailové vyzvání udělám pár dnů dopředu online check-in (ale časy stejně zapomínám). “Doprčič, zapomněla jsem na pojištění.” (I to se mi při jednodenním výjezdu stalo.) Ale už to řeším tím, že mám u VZP tarif a kupuju celoroční opakované s návraty. Jak to tam vypadá mi stačí vědět, až tam budu. Oni mi stejně nejvíc poradí místní, co vlastně vidět a navštívit.

Obvykle nebookuju ubytko dopředu, na místě si najdu couchsurfing nebo získám slevu na bydlení. Sama se musím rodičům připomenout, zda náhodou nechtějí vědět, že ještě žiju. Faktem je, že o stopování a spaní u místních jim taktně neříkám. Ochutnám veškeré místní jídlo, kde tedy není maso (kromě ryb a mořských plodů). Ty pasy snad už brzy budu mít dva, ať mi tak blbě nečumí na ta razítka.

Jsem lehkovážná?

Možná v něčích očích ano. Chápu, že když někdo neřeší moc, kde bude spát, jak se přepraví a odkud letí, tak je tak trošku za blázna. Tak ať, já si oblíbila tento styl cestování. Dřív bych šílela, že můj hostitel nebere telefon a alarmovala kámoše v ČR. Ale teď už vím, že všechno nějak dopadne (sám mi za půl hoďky zavolal). Mimochodem, zatím mi žádné letadlo neuletělo ani jsem (kromě stopování) jako bezdomovec venku nespala a na jídlo jsem žebrat nemusela.

Proč se tedy vzrušovat, já si chci cestování užít. Nečekané příhody jsou příjemný vzrušením, super námětem pro mé články a v neposlední řadě mě učí poznávat samu sebe. Každý to mámě nějak – rozumím lidem, co jedou s cestovkou (vždyť mají jen pár týdnů dovči, tak chtějí, ať nemají stresy), co plánují, ale i dobrodruhům, co neví, kde budou zítra, natož za týden… Hlavní je, ať je spokojený dotyčný turista/cestovatel. Co je ostatním do toho, že?!

Stejně mi ale vrtá hlavou, jak to máš TY? Plánuješ nebo se bezhlavě necháš strhnout spontánností? Poděl se v komentářích o své humorné historky z cestování. Taky bys rád cestoval a pracoval u toho sám na sebe? Tak pak právě pro tebe jsem otevřela zdarma e-mailový kurz Digi nomád.