Moje první pravé nomádění v Maroku: Úspěch nebo katastrofa?

Jeden Skype telefonát, dvě bláznivé holky a rychlé rozhodnutí, ze kterého se aktuálně zrodila parta 4 lidí uprostřed marocké pouště. Otázka je, zda se nakonec naše skupinka nerozroste dál, nebo naopak zděšeně nerozpadne. Proč? Protože ty naše africké zážitky jsou na celou tragikomickou knihu. Neeee, je to pohádka. Však posuď sám.

Poslední měsíce cestuju opravdu hodně. Těžce se hledá měsíc, kdy bych seděla doma na prdeli, jak by řekla má maminka. Přesto mi doteď pořád unikalo takové to pravé nomádění – vzít si malý batoh, nezbytnou elektroniku a vyrazit na delší dobu do jedné země. Minimalisticky, nízko-nákladově (low-cost traveling) a snažit se pobýt na jednom místě déle (slow traveling). Nehnat se za něčím, jak se mi často stává. Prostě pomalými doušky nasávat atmosféru dalekých krajů.

Jak se rodil nomádský experiment?

Co si budeme povídat, neustálé přejíždění z místa na místo, tam stopovat, jinde dělat dobrovolníka a do toho ještě navštívit sraz travel blogerů začne být po čase únavné. Ne snad pro nedostatek zážitků. Ba právě naopak, jsi jimi přesycen. Taky pořád řešíš nezbytnosti typu, kam složit hlavu, kde se najíst a jak se dostat na letiště. Proto, když jsem měla v dubnu Skype konzultaci s Adél, neváhaly jsme ani chvíli a padlo rozhodnutí: “Pojedeme společně na měsíc někam nomádit.” Zrodil se projekt Nomads in skirts.

A kam? Přece do jedné z typicky nomádské destinace – do Maroka. Tak jsme tu. Aktuálně nomádíme už 17. den a nakonec ani ne samy dvě. Přidal se k nám ajťák Kuba, který si chtěl poprvé zkusit práci na dálku. A úplnou náhodou se tu objevila i Pája po přečtení mého článku o couchsurfingu. Dala výpověď v práci, koupila jednosměrnou letenku do Maroka a mění si život v to, co vždycky chtěla. Za mě má “wow”. To je panečku odvaha a cením si toho, že ji mohu stát příkladem. Snad ne příkladem ztřeštěnosti?! 🙂

Plánování vzalo rychle za své

Jak už ze dřívějších článků víš, nerada něco plánuji. Není čas. Možná v tom hraje roli i kapka lenosti?! Přesto existoval přibližný plán marockého výletu:

  • 31. 8. – přílet s Kubou do Marakéše, zařídit auto a počkat na Adél z Londýna
  • do 2. 9. – zkusit opět zdolat nejvyšší vrchol severní Afriky Tubkal, když se mi minule nepovedlo vylézt nahoru
  • do cca 12. 9. – surfovat a pracovat z Agadiru u kamaráda Hichama
  • zbytek pobytu strávit v poušti u Merzouge s kamarádem Lhoussinem

Skoro se bojím psát realitu, neboť pak řekneš, že jako nomádka stojím za pendrek. Ale třeba se pobavíš a poučíš. Nicméně, kdybych ti tu měla psát všechny zážitky, unudil by ses smíchy. Tak to vezmu v heslech z mého nomádského deníčku. Rozuměj: píšu si e-poznámky z cest do Evernote (ostatně věřím, že ho taky používáš a jestli ne, tak si urychleně přečti článek TOP online nástrojů, bez kterých by můj nomádský den nebyl tím jedinečným).

Píšu můj nomádský deníček

Otevírám nomádský deníček

31. 8.

“Zítra je tu státní svátek, tak auta nejsou.” Náš plán bere za své dříve, než vůbec započal. Kde budeme spát? V Imlilu (víska nedaleko Tubkalu) už asi těžko. “Papa, Tubkal. Asi ani napodruhé tě nedám.”

Mám v záloze couchsurfera. Volám. Díky svátku nemá místo, ale za 5 minut pro nás na letisko přijíždí nějaký jeho kámoš. Ten pocit, když v 10 večer nasedáš do auta k někomu, koho neznáš, parťáka Kubu jsi potkal včera v Praze a Adél vidíš sotva 10 minut naživo. Ale nespíme v Marakéši na letišti a to se počítá.

3. 9.

Pracujeme. Nebo to zdárně předstíráme ve vesnici, kde žije pouze jedna rodina – Hichamova. “Hele, když zapojíme všechny tři naše noťasy a ještě nabiju foťák s gopročkem, nevyhodím jim pojistky?” Přece jen před 8 lety tady neměli ani elektřinu. Jo a ta koza na střeše, která shlíží na náš dvorek, je pro mě už běžnou pracovní kulisou.

Natočila jsem video z našeho pobytu s Hichamem:

4. 9.

Jedli jsme penis. Sice volský, ale i tak šok. Hicham nám to před jídlem neřekl. Adél s Kubou je blbě už z předchozích dnů, takže pro ně asi žádná změna. A já možná poprvé poctím “milovaný” turecký záchod i za jinačím účelem. Mimochodem, tady je tato díra do země pojata i jako sprcha. Umyvadlo ani zrcadlo tu nečekej (neviděla jsem se v zrcadle 12 dnů, můj osobní rekord). Ale zvládám si za asistence chrobáků umýt i vlasy. Člověku stačí málo a rozšíří si svou komfortní zónu.

6. 9.

“To jako vážně, oni nás zvou na pravou berberskou svatbu?” Za chvíli už s Adél sedíme v ženské části domu a na sobě máme pravé africké šaty (bez šátků přes vlasy, Maroko není žádná Saúdská Arábie, jak jsme se za poslední dny přesvědčili aspoň 1000x). Mimochodem, nevěsta viděla svého ženicha jen jednou před svatbou. Ale ne každá svatba se v Maroku domlouvá.

“Myslíš, že k tomu kuskusu nám dají lžičku. Kuře tím chlebem a rukama ještě dávám, ale sypký kuskus bych nemusela,” obracím se na Adél. Nevnímám nijak špatně, že se na vesnicích jí často rukama nebo si pomáhají všudypřítomným pita chlebem. Prostě je to jiný kraj a kultura. Kdo říká, že ta evropská kultura je lepší? Tady se aspoň neřeší běžné záležitosti a rutiny. Ani je nesvazuje systém s velkým S, jako ho pociťuji doma.

7. 9.

“Wow, sandboarding je snazší jak surfing na vlnách.” Po písku jedu poprvé, ve stoje, s gopro ve výstřihu a světe div se, nepadám. To se rozhodně o předchozím surfingu v Atlantiku říci nemůžu. Přitom člověk na tom prkně leží a pouze se snaží vstát.

11. 9.

Nenávidím bankomaty. Jeden mi spolkl marockou platební kartu i s 50e. Tu mi vystavili na letišti se slovy, jak s ní snadno všude zaplatím a vyberu. Hm, to je fakt. Dalo by se na to říci: “Lehce nabyl, lehce pozbyl.” V druhém bankomatu zase nejde vybírat s mojí českou maestercard. “Hurá, napodruhé se zadařilo a dirhamy se sypou.” Ale i tady musím dodat českou pranostiku: “Neříkej hop, dokud nepřeskočíš.” Večer z internet bankingu zjišťuji, že ačkoliv napoprvé mi bankomat nic nevydal, platba se na účtu zaúčtovala a strhla. Začíná kolotoč reklamací. Evropa versus Afrika!

Od surfingu mám stále ránu na noze, která se pořád zanicuje

13. 9.

Jsme v Ouarzazate (všimni si, že vůbec nebyl v plánu). Spolumajitel hotelu si nás na couchsurfingu vybral proto, že já točím videa a Adél umí fotit. Pomáháme zpromovat jeho byznys a za to se přes den válíme v bazénu a večer jíme tříchodové menu. A je tu splachovací záchod s toaleťákem. Jaká to změna z dědiny téměř bez elektriky do takového luxusu.

ALE…

“Není všechno zlato, co se třpytí.” (Omluv mi další lidové moudro, ale je fakt výstižné.)

Co se dělo dál v hotelu je spíš zápletka do filmu a já jsem výjimečně nebyla hlavní aktérkou. I tak se mě to hluboce dotýká. Jeden ze sluhů měl sexuální zálusk na Páju, která se k nám připojila 12. 9. Jenže díky celé řadě nedorozumění (neznalost jazyka, přímá sexuální nabídka, zamčené dveře, vyhánění Kuby spát, apod.) to vypadalo jako úmysl couchsurfera, který se se sluhou domluvil.

NIC se nakonec nestalo.

Pája se zdárně dostala k nám na pokoj a ráno, kdy jsme chtěli skákat přes zeď ze zamčeného hotelu, se objevil majitel a vše se nějak vysvětlilo. Ale ten pocit, když sem za tebou přijede nadšená “novonomádka”, hned první noc zažije šok a ty ráno zjistíš, že jsi zamčený v zamřížovaném domě… Rozhodně není k nezaplacení, ale spíše k zamyšlení. Co oceňuji je upřímnost couchsurfera. Nenechal nás odejít a o všem se s námi pobavil.

A tady je videjko z hotelu:

15. 9.

“OMG. Je tam sráz. A jaký!” Tentokrát jsem aktér hlavní scény v Todgha údolí nedaleko Tinghiru, kde jsme bydleli (opět si povšimni, že ani toto místo nebylo v původním plánu). Navrhla jsem odbočit ze silnice a projít se cca 4 km dlouhou procházkou kolem místních skal. Kdo měl tušit, že ta čárkovaná cesta na offline mapě (o nich jsem psala v 10 appek a 4 weby, které mi zlevňují cestování) je vyschlé koryto řeky, které v jednom místě končí jako sráz po vodopádu.

Přežili jsme. Ale pak přišla žízeň. “Hurá, vesnice na obzoru. Snad to není fata morgána. Koupíme vodu.”

A za chvíli…

“Doprčič, vždyť je pátek, ne víkend, proč je všude zavřeno a kolem dokola žebrající děti?!” Nakonec jsem žebrala i já. Vodu po domech. Poprvé jsem v Maroku pila vodu z kohoutku a následky cítím teď v buse do Merzougy.

Vesnička bez otevřených obchodů

Jak to bylo dál?

Zatím nevím. Čeká nás závěrečná pouštní návštěva, která v plánu byla a stále je. Ale netuším, kdy skončí a jak. Raději už neplánuji. Momentálně ani svůj odjezd ze země. Váhám mezi koupenou letenkou anebo zpestřením v podobě trajektu do Španělska, a pak s kamarádem v kamionu do ČR. Co si asi vybere nomádka typu já? Tipuj do komentů pod článkem.

Několik postřehů z nomádského experimentu:

  • Pořád cestujeme moc rychle – kvůli práci bych dokázala být na jednom místě déle (ale v pohodě zvládám všechny klienty a ještě atrakce s naší bandou).
  • Člověk musí mít na práci na dálku (a nomádění) náturu – není to pro každého. Chce to tvrdou disciplínu, ale i kapku dobrodruha, který neřeší, zda má kde spát.
  • Maroko je země kontrastů – od nezištné pomoci až po neustále se natahující ruce. Velký průvodce o Maroku se točí i píše. Nechceš-li o něj přijít, nech si zasílat všechny mé cestovatelské průvodce na email.
  • Bez kvalitní techniky takto pracovat nejde – díky macbooku jsem schopna udělat kus práce i při 7 hodinových přejezdech. Na goPro se točí skoro samo. 🙂 Bez map a translatoru v mobilu by to taky nešlo.
  • V Maroku je to mizerné s WIFI, což pro pracujícího nomáda může být drsná pracovní stopka. – Částečně jde řešit mobilními daty, ale ne u každého typu práce.

Líbil se ti článek, pak dík za jeho sdílení. Rozhodl ses, že chceš taky cestovat, ale nevíš, jak si zajistit levné ubytko, letenky či pojištění, pak mě kontaktuj v mém cestovatelském poradenství. Něco s tím provedeme.

Hanka Šormová
Žena na cestách je mé druhá já. Ráda provázím a ukazuji druhým, jak zanechat listování atlasem světa a měnit si jejich cestovatelské sny ve skutečnost. Můj celý příběh si přečtěte zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *